Cesta MHD - očima maminky syna s AS

Včera mi přišlo mailem jedno moc hezky napsané povídání.

Mám souhlas od autorky, že ho mohu zveřejnit na blogu. 

A tímto jí moc děkuji.

Není jednoduché být rodičem dítěte s PAS.

„Cesta MHD očima maminky, syna s AS“

I pro mě je cestování adrenalin, v pravém slova smyslu, zpestření nevšedních dní i kovbojka  v jednom…. nikdy nevím, co nás čeká, jen si opravdu moc přeji, ať to všichni ve zdraví přežijeme. I když nemám zaměstnavatele Aspergera, tento proces raději plánuji a snažím se ho řídit a nebýt zmítána situací.

Je mi líto, když vidím, že ti není příjemně v cizím prostředí, kde se necítíš dobře a ostatní tě nechápou. Je tu hluk, moc lidí, špína, smrad, strkání, tlačenice, jsi unavený a není volné místo k sezení …věci, které nejsou správně, třeba natržená a pomalovaná sedačka, poškrábané okno,  divná reklama, stanice ohlašované později či dříve, neotevřené či zavřené dveře, papírek na zemi, moc teplo nebo moc zima….. jedeme nesprávně pomalu nebo rychle, když se na tebe někdo směje a ty nevíš proč a musíš to zanalyzovat a vyřešit, protože ti to není příjemné….. vím, že spoustu věcí nesnášíš, máš z nich obavy a strach.

Jako každá máma, vytížená, většinou unavená, s nákupem na zádech a v igelitkách se snažím, abychom nastoupili na správný spoj, abys mi nespadl do kolejí či na silnici (protože i když jsi už tak velký, že chodíš na základní školu, pořád mluvíš a vysvětluješ, takže nemáš čas sledovat takovou obvyklou věc, jako je přijíždějící tramvaj nebo autobus), mnou vybraný spoj je neschválen a zkritizován (přímá nejrychlejší cesta domů, i když trvá hodinu v přecpaném spoji je naprosto nevyhovující – ty máš v plánu jiné spoje, s delší cestou a jiné zajímavější přestupy, které jsi schopný tolerovat), ač si to neuvědomuješ, jsi velmi hlučný, takže setrvávat v tvé přítomnosti né mnozí vydrží (hýkání, posmrkávání, křičení, samozřejmě výskání pro radost a v neposlední řadě opravdu hlasitou řeč, nepřehluší ani rozjetá městská doprava), žádné volné místo k sezení tě opravdu, ale opravdu vždy vykolejí a já chápu, že jsi za celý den unavený (ale nikdo se nezvedne, i  kdybys to křičel celých 50 minut jízdy), celou cestu si chceš se mnou povídat a vysvětlovat, co jsi zažil za zajímavé zážitky a já se ti moc omlouvám, ale občas už vypínám a jen přikyvuji, aniž bych poslouchala, pokud je s námi i tvůj malý bratříček, což vím, že nesnášíš, když se musíš o pozornost dělit, je zaděláno na katastrofu, protože tě obtěžuje svým bytím, promluvením, tím, že tě chce napodobovat a být stejným velkým člověkem, jako jsi ty (jsi jeho vzorem a nedosažitelnou metou, obdivuje tě a miluje tě a je mi moc líto, že jeho chování většinou nesnášíš), opravdu mě moc, ale nevýslovně moc mrzí, když všichni cestujeme spolu v téhle naší bublině naštvanosti, nepříjemnosti a ukřivděnosti, kdy se kopete, křičíte na sebe, ty začneš s vulgaritami v extra volume…. (opravdu miluji chvíle, kdy je v mhd zrovna jedno volné místečko a ty si ho posadíš na klín, protože já i on jsme pak nejšťastnější lidé pod sluncem a jsme na tebe moc hrdí, kdy na chvíli vypneš své ne, nebudu, nechci a vyprávíš mu něco zajímavého a poučného a on na tobě lpí a chytá každé tvé slovíčko….. tlačí se mi slzy do očí, jaké to mám úžasné kluky).

Chápu, že se na nás občas nedá, než koukat divně, toho si už nevšímám, protože celou cestu přemýšlím nad miliony věcí, které je nutné vyřídit (jestli to tvá učitelka myslela vážně, že tě už nechce vyučovat, abychom neprošvihli kontrolu v SPC, že je nutné tě přeobjednat u lékaře a k dalším pěti tě objednat, že musím volat opraváře, veterináře, zajít na poštu, podat znovu přihlášku do MŠ, jelikož tvého brášku nikde nevzali, i když nastupuji za měsíc do práce a jak tu změnu, že se musím vrátit do práce všichni zvládneme…), poslouchat tě a nenechat se přichytit kontrolní otázkou, na kterou nevím odpověď, jinak jsi v afektu, podat ti  t  v  ů  j kapesník, zavázat botu (protože to doteď neumíš, ale už tě nenutíme se to dokolečka učit), najít ti v aktovce zapadlou, leč naprosto nezbytnou věc.. kamínek, oblíbenou knížku či ořech, protože jestli to nenajdu, nebudeš minimálně týden schopen usnout…, odpovídat občas i tvému bratrovi, mít nachystané po kapsách odměny a vše, co je nezbytné pro cestování v MHD ….díky Bohu za kapesní mapy se všemi linkami po městě.

My, maminky tyhle maličkosti levou zadní zvládáme, asi na to máme v mozku nějakou záklopku: pozor, nezbláznit se.

Na co jsem ale stálé krátká, co mi opravdu ubírá sil, je dobře míněné rady okolí, které si prostě nemůžou ostatní cestující odpustit. Víte, já ráda vysvětlím či se omluvím za netradiční a hlučnější chování svého dítěte. Navíc naivně předpokládám, že když se můj syn chová tímto způsobem v tomto věku, tak zřejmě nebude rozmazlený fracek, ale asi nebude úplně OK a zřejmě si nese životem nějakou zátěž. Mé neustálé tišení, napomínání, zabavování a věnování se mu, už by také mohlo napovědět, že asi nejsem úplně asociální matka bez zájmu, neschopná se postarat. Proto mě zamrzí, že obtěžujeme všechny slušné občany a anonymy radící, jak správně vychovávat dítě - já to evidentně dělám vše špatně - nejlépe toho nevychovance pořádně postavit do latě, ať vidí, kdo je tu pánem a tu vzpurnost vymlátit, nejlépe okamžitě…… k tomu občas puštěná znělka „nedělejte v dopravním prostředku hluk“... a to už jsem úplně zapuštěná do země. Uf, kdyby to šlo, tak bych si tyhle drijáky s radostí odpustila. Moc se všem omlouvám za to, že nemáme na auto, nejdeme tu cestu přes celé město pěšky, že nejezdíme taxíky, že nezmlátím své dítě, omlouvám se prarodičům, že tyto útoky slíznou taky, když doprovází mého syna, omlouvám se za to, že je postižený.

Povzdechy nad neschopnou matkou opravdu bolí, víte? Jsem introvert a ještě dlouho mi je z nich smutno. Vy si ani ve skrytu duše nedokážete představit, co tohle dítě prožívá a s čím každý den ve dne i v noci bojuje. Sice to má jeden krátký název, zato stovky projevů, úzkostí, nepřekonatelných obav a děsů, které nejsou na první pohled vidět. A to, že bych to z něj vymlátila….. no, co na to říct. Už to někdo zkoušel? Vymlátit postižení? No, myslím, že kdyby to fungovalo, tak by nebylo co řešit ;).

Všem maminkám a jejich dětem (nejen při žabomyších bojích v MHD) přeji spoustu sil, optimismu a lásky. A všem anonymům (nejen v MHD), ať si trhnou nohou.