Psaní je hraní

Starosti a stres posledních měsíců se snažím zahnat intenzívní prací s Jeníčkem....

...a konečně jsem se zase vrátila ke čtení knih.
Sice v noci na úkor spánku, ale já ten RELAX potřebuju...každý den alespoň pár stránek...

Někdy mám tendenci klesat na mysli a zoufat si, ale s pohledem upřeným na Boha se pokaždé zmátořím a zase jdu dál...

Snažím se moc nemyslet na to, proč se děje to, co se děje, a proč to dítě tak trpí...
Snažím se přijímat všechno tak, jak přichází a neděsit se budoucnosti.
Snažím se věřit, že bude líp.

Tolik se snažím být svým dětem oporou a  bezednou studnicí lásky a pochopení, ale stejně mám někdy pocit, že to nestačí...

Raději pár vět čtených v posledních dnech:

- Že přes tvou hlavu přelétnou ptáci starostí a zármutku, tomu nezabráníš. Ale aby si vystavěli ve tvých vlasech hnízdo, tomu zabránit můžeš. (Martin Luther)

- Nepouštěj se do řešení zítřejších problémů dříve než zítra. Dnes ještě nemáš sílu, kterou budeš mít zítra. Máš přesně tolik sil, kolik potřebuješ dnes. Nepotřebuješ vědět, co se přihodí zítra. (Max Lucado)

- Vzdej se potřeby mít nad vším kontrolu. Důvěřuj moudrosti Božího plánu. (Cheryl Richardson)
- Dívám se na každou zkušenost jako na příležitost k učení a  růstu. (L. L. Hay)

Tohle mi přišlo mailem...
Děkuju.

Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánovi.

Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají jen jedny šlépěje. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života.

Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k Pánovi: „Pane, když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života se v písku črtaly jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala.“

On zašeptal: „Dítě moje drahé, mám tě rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl.“

(Z knihy M. Powersové: Stopy v písku,
kterou vydalo nakladatelství Motýl)