Dudánek neprská.... kříčí Jeník jako smyslů zbavený.
Jeníček MUSÍ mít 2 dudlíčky - jeden v pusince (tam je schopný ho občas vyměnit), druhý na mačkání v ruce, muchlací deku a zapnutou TV.
BEZ těchto rituálů NEFUNGUJE.
Jsou-li TYTO rituály zachovány, zvládneme kromě nočníkování, samostatného svlékání a oblékání SKORO všechno.
Jeníček se válí po zemi, zalézá do všech možných i nemožných koutů, leze v ložnici pod postel, v obýváku pod stůl, schovává se pod schody, hází po mně dudlíkem, který normálně mačká v ručičce...a zase ho sbírá, aby se přesvědčil o "špatném" zvuku při zmáčknutí dudlíčku.... a s ukrutným řevem běhá po bytě.
Dvakrát se nám v poslední dny stalo, že se nám namočil "nebíčkový" dudlík - tzn. dudlík modré barvy. JEDINÝ, který Jeníka "uspokojí". Jiný není ten pravý....
Poprvé se mi zdálo, že je dudlík špinavý a dovolila jsem si ho umýt....
Tak strašný řev už jsem dlouho neslyšela. A to Jenda křičí dost často a pomalu dennodenně celé 4 roky, takže by člověk řekl, že jsem na ten ohlušující řev zvyklá.
Ne, tohle byl HOROR.
První den mě mlátil, protože to byla MOJE vina, že "dudánek neprská", já jsem ho namočila a ON nyní vydává jiný ZVUK... !!!!
Snažila jsem se mu vysvětlit, že byl špinavý, že jsem ho JEN umyla, že to uschne...
Třeba ho dáme na topení..a on uschne rychleji... ???
"NEEEEE!!!!"
Jenda odmítá česání, pere se se mnou, kříčí, bije mě...a tudíž češeme vlásky obden....
I když si občas říkám, že ho ostříhám dohola, aby ty boje s česáním odpadly....
Tentokrát stál u umyvadla...hrál si s vodou ...a já jsem stála za ním, abych ho trošku učesala....
Dudlík měl v pusince ...
.....ale jak zařval, dudlík mu vypadl z pusy rovnou do vody.....
A hodinová "tragédie" se opakovala....
...úplně mi leze mráz po zádech, jen si na to vzpomenu.
Kolikrát si říkám, že to nejhorší NENÍ AUTISMUS, ale nemožnost utěšit vlastní dítě.
Autismus zvládáme.
Zvládáme rituály, obsese, strachy, úzkosti, strukturované úkoly, fobii z lidí, z bouřky, kotle, z mixéru ap.....zvládnu vyrobit procesuální schémata, cestovní proužky, obrázkovou komunikaci, denní režim....cokoliv....
ALE...
Nezvládám TEN pocit BEZMOCNOSTI, kdy neumím utěšit své dítě.
KDY mu neumím poskytnout útěchu, kdy mu neumím vysvětlit, že jsem tu s ním, že to spolu zvládneme, že BUDE líp.....
Obejmout ho, pohladit, chvilku pochovat nebo se přitulit....
Bože můj, proč tohle nejde?! Proč mu neumím být nablízku, když mě nejvíc potřebuje?
Když je kolikrát v AFEKTU, je mi ho tak strašně líto.... Se řevem běhá "od ničeho k ničemu" a není k utišení.
Nedá se ničím zklidnit, nedá se odvést pozornost, nedá se motivovat k jiné činnosti....
Jak asi trpí v takových chvílích...a jak trpím já, když nevím, JAK mu pomoci.
Kolikrát ho po několika marných pokusech o zklidnění raději odnesu do postýlky a zavřu za ním dveře, abych ten srdcervoucí řev neslyšela a čekám, až bude natolik vyčerpaný, že ho zklidní televize....
Když to zkusím dřív, tak televizi klidně 5x vypne a ječí ještě víc....
Někdy je to čtvrt hodiny, jindy hodina....
Jak ta hodina umí být někdy dlouhá!!!!!
Marci, asi to nepomůže, ale co ten řetízek na dudlík, jak se dá připnout k triku? Ale tipuju, že když ho Jenda neměl doteď, nebude chtít ani teď...Ale je to šikovná věc, určitě víš, co myslím.
OdpovědětVymazatpa magda
Magdi, řetízky máme, ale Jenda je NECHCE mít připnuté..hned to serve...
OdpovědětVymazatAhoj. Dívám se na fotky, "dudánek neprská" myslím že si umím představit tu hrůzu, hraničící až s fyzickou bolestí, kdy dítě křičí třeba hlady. Zrada kdy napětí nervového systému, které běžně uvolňuje nějaký podnět, třeba jeden z rysů toho dudlíku, najednou stoupá dál protože mechanismus nevysvětlitelně selhal... Je to nečekané asi jako kdybys našla v kabelce jaderný reaktor nebo se probudila zarostlá vousem. To na co spoléhal že ho zachrání od "bolesti" nepřišlo. Úplně mu rozumím, i když jsem naštěstí nikdy nebyla v situaci, kdy bych nedokázala utřídit v hlavě aspoň někdy něco. Dobře si pamatuju když jsem nějaký takhle hrozivý jev nějak neuměle pojmenovala (třeba "prskání"), a ono se to označení k předmětu který to dělal podle mínění ostatních nehodilo. Mému neologismu se vysmáli, vůbec asi nepochopili kolik úsilí stojí něco takového sdělit...
OdpovědětVymazatNěkdy si říkám, jak úžasného chlapečka máš. Jaký dar je mít dítě, a ještě dítě jedinečné. Je krásné jak se postupně učí, jak jeho mozek dozrává, sice pomaleji, ale vpodstatě stejně jako musí dozrávat všechny děti. Doufám že se brzy naučí číst a počítat, protože to pro mě byly asi tak průlomové okamžiky v orientaci a schopnosti komunikovat a zpracovávat chaos světa. Mnoho autistů však tehdy ztratí zájem o cokoli jiného a uzavřou se ve svém světě přehledných znaků. Co mě drží nad vodou je často jazyk, struktura slov, lingvistické hrátky...
Taky je zajímavé jak se stále dívá na televizi. Měla jsem období, kdy běžela celý den a nejdůležitější pro mě byly reklamy, které jsem neustále "papouškovala". Když přišla nějaká teta a přinesla mi sladkosti, že pozná svou malou neteř, byla z toho hrozná scéna ve stylu "jdi pryč, nevidím, nechoďte sem...". Dlouho se to pak tradovalo jako důkaz že jsem tak sobecká, že nikoho nesnesu ani když mi přinese dárky a slušně počká, až skončí film a začnou reklamy. Vždyť jsem na ně celý ten film čekala!
Děkuji za názor a za vhled do Jendova světa. Moc si té reakce vážím. Díky!!!!
OdpovědětVymazatJá si to představit nedovedu... Kéž vrásky z bezmocnosti vyhladí hezké chvilky... Hodně jich tu popisuješ, vnímáš a dobíjíš se jimi:)
OdpovědětVymazat