Pětiminutovky na zahradě

Aby se nestalo, že třeba týden nevyjdeme z domu, zavedla jsem "zahradní pětiminutovky". :-)
Musím využít toho, co Jendu baví. A už léta to je krmení Betynky.

A tak jsem vymyslela krmení na zahradě...Stále přemýšlím nad tím NUTIT nebo NENUTIT.

A kde je vlastně ta hranice, kdy už to není ono....a kdy už je to špatně. Kdy mu prokazuji víc škody než užitku.
Pořád pevně doufám, že tu tenkou hranici poznám ....vnitřním citem, SRDCEM.

Mírné násilí na Jeníka používám pořád. Od 3 měsíců jsme třeba cvičili vojtovu metodu.
Na tu dobu moc hezké vzpomínky nemám, i když vím, že to bylo potřeba.

Autismus se nedá vysvětlit pár řádky. Nutím ho do všeho - 100 x za den...do oblékání, do přebalování, do čištění zubů, do jídla, do spaní, do úkolů, někdy i do samotné chůze, když ječí : "bolí nohy"....NIC nedělá dobrovolně.

"Normální" dítě dělá všechno samo a rádo - s touhou se něco dozvědět, poznat nové věci, chce udělat rodičům radost...Jenda nic z toho necítí....

Nemá potřebu mi dělat radost a už vůbec netouží poznávat nic nového.... Změny a nové věci ho děsí, má rád "to své jisté" - stále stejná jídla a ještě omezený repertoár, stále stejné oblečení , stejné rituály, stejné místo pro jakoukoliv činnost....

Nemá potřebu nic dělat JEN TAK.
A chození ven je podle mě spojeno s extrémní úzkostí. ON se nevzteká, on se jen strašně bojí!!!!
Nejvíc asi lidí....že by sociální fobie?

Musím odhadnout, kdy je to pouhý vztek a kdy strach. A strach musím respektovat. Kdyby mě někdo denně nutil třeba strčit ruku do akvária s pavoukem nebo s hadem, taky budu ječet a kopat....Ale ne proto, že bych byla zlá nebo agresivní, ale protože bych se bála.
Bojí se sněhu, deště, mrazu, větru, ale to se dá s dobrou motivací většinou překonat....ale nejvíc se bojí lidí, obchodů ...a tady je veškerá motivace marná...

Čím víc poznává reakce lidí, čím častěji na něj promluví, tím víc se bojí.....
Je to těžké.
Pomalinku dělá krůčky dopředu, ale stojí to mnoho úsilí a trpělivosti.
A nejhorší je, když to za pár dnů zapomene.
TO, co jsme tvrdě nadřeli, to, co mi pár dní působí radost...to úplně s klidem zapomene a za pár dnů to neumí.
Už to bude brzy rok, co tu byly 2 paní z Aply na diagnostiku...Pamatuji se, jak Jendu chválily, jak si hraje s autíčky: nakládal věci nějakým bagrem s lžící na nákladní auto....
A už je to skoro rok, co to neumí.....a nezajímá ho to....

Na zahradu většinou jde, protože tam nejsou lidé.
Někdy vydrží 5 minut, někdy 2 minuty, ale díky Bohu za každou minutku.
Vím, že se bojí mrazu a asi mu vadí, jak to štípe na tvářích, nesnáší promočené rukavice a další věci.
Jen mi to neumí většinou říct (ač mluvící autista) a já se musím dovtípit, proč začal ječet....

Zpočátku se bál i chodit po sněhu, natož si do něho sednout....
To vše se nám ale podařilo...a většinou zásluhou naší Betynky....

Běhá za ní, hází jí míček nebo piškůtky....
Nejvíc se mu líbí házet sněhové koule na boby a nebo mlátit něčím do okapu....
Občas upadne...zezačátku plakal a musela jsem ho zvednout já.... A ted když upadne, s mírným nátlakem ho nechám, aby vstal sám...někdy to jde, jindy ne....
Ale každý krok dopředu se počítá....