Bezmoc

Jsem bezmocná.

Jsem zoufalá.

Mám pocit, že už nemůžu.

Postupně jsme vysadili Zoloft.

Proč vlastně?!

Někteří tvrdili, že je Jenda moc agresivní, že je hodně úzkostný, že se nikam neposouvá - v motorice, v sebeobsluze, v odplenkovávání, v integraci do společnosti, že málo spí....

Jenže neměli pravdu. Jenda se posouval pomalu vpřed.

Jasně, NE jako jiné a zdravé děti, ale měli jsme nějaký režim, plnili jsme strukturované úkoly a v rámci jeho možností jsme to zvládali ....

Minulý týden jsme vysadili Zoloft...

...a v pondělí jsme nasadili nový lék - Risperdal.

Proč mám teď pocit, že nezvládáme NIC?!

Že jsme se zase vrátili o rok o dva zpátky?!

Vím - nový lék má zabrat "do týdne".... což bude v pondělí.

Ale kdo tohle má vydržet?

Nezvládám to.
Jenda ječí v ložnici v postýlce....

Já brečím v obýváku.

Ničí mě ta bezmoc, to zoufalství, kdy nemůžu obejmout a utěšit vlastního syna.
Kdy nevím, JAK mu mám pomoct!

Několikrát jsme za ním šla. Ptala jsem se, jestli ho něco bolí, zda nechce pustit  televizi, jestli nemá hlad, žízeň, ale jedinou "odpovědí" mi je čím dál větší řev....
Jeníček, i když mluvící autista, v afektu, ve stresu, při nepohodě, při úzkosti....nemluví...neodpovídá na otázky....

A tak si tu sedím, brečím, přes slzy nevidím....
...a čekám, až hodinový záchvat skončí....
NIC jiného totiž nemůžu dělat.
Nesmím ho obejmout, pohladit, utěšit....
Jeníček o to nestojí....

Odmítl televizi, zahodil na zem nabízené jídlo a dokonce i milované dudlíky....

V posledních dnech zase čím dál víc cítím, JAK moc mi chybí opora milujícího partnera.
Kéž by mě někdo objal a nechal mě vybrečet na svém rameni.
Kéž bych věděla, že na to nejsem sama.

Nic víc nechci. Jen trochu lásky.
Jenže láska má cenu zlata.
A v rodině s několika autisty asi obzvlášť....