Jak se vypravujeme do školky

Jak se vypravujeme do školky?

Nooo, abych byla upřímná, nic moc.

Ještě že to je zatím jen jednou týdně.

V místní školce mého syna nechtěli, a tak dojíždíme do školky vzdálené 20 km.
Zpočátku to bylo více stresu než užitku.
Jenda začínal na 45 minutách jednou týdně.

Bylo za trest budit ho ráno kolem 6.30 h, když chodil spát často i kolem 01. hodiny ranní.
Plakal, nechtěl jíst, pít, bál se holek, taťky, venku mokré zámkové dlažby, námrazy na autě, sněhu, byla mu zima...no zkrátka bylo to veselé...

Pak dlouhé měsíce chodil jednou týdně na hodinu.

Občas byl nemocný Jeník, občas asistentka, takže bych řekla, že přes zimu chodil asi tak 2x za měsíc vždy na jednu hodinu.

Po přibližně 7 měsících dojíždění do školky jsme se dopracovali na 2 hodiny jednou týdně...

...jsou to takové "pekelné" pondělky. :-)

Nesmím Jendovi dopředu říct, že se jede ráno do školky, protože je úzkostný, a potom pláče: "Bojím školky, Jeník nechce do školky"....a o to hůř by usínal....
I tak má s usínáním dost velké problémy.

Zpočátku jsem se ho snažila budit dřív, dát mu snídani, pití....ap. Ale takhle to Jenda nezvládal, ječel jak tur, válel se po zemi, kopal nás, jídlo i pití odmítal.
A tak se mi osvědčilo, že já vstanu dřív, všechno nachystám, obleču se a dám tašky do auta....
Jendu budím cca 5 minut před odjezdem.....
Jen ho popadnu, přebalím, obléknu a jdeme do auta....

Tedy JDEME... Jenda nejde. Když se bojí, nechodí.
Jenda se válí po zemi...
...odmítá jít....
...schovává se za ruce...
A tak ho zvednu, poponesu ho pár metrů, postavím ho na zem, on si lehne a já ho zase zvednu a zase poponesu...a tak dále ...a tak dále...

Venku si sedá na zem... a celý se strachem třese...

...nebo mi zdrhá za dům....

Někdy si dám kolem 7. hodiny ranní zahřívací kolečko okolo domu, asi abych nevyšla ze cviku.

Že by Jenda dbal o mou dobrou kondici?

  Ne, asi bude po tatínkovi a dbá o mou štíhhlou linii... :-)

Se řevem Jeníčka chytím, naložím do auta....

...  připoutám a jedu....

On se po pár minutách uklidní, posnídá svého oblíbeného červeného Brumíka, napije se růžového pití (vody se šťávou),

...poslechne si své oblíbené zvukové hračky a do školky dojíždíme v klidu.
Ve školce je vždycky první a já jsem ráda, že má chvíli asistentku jen pro sebe.

Za otázek: "Kam jde maminka?"
...a odpovědí: "Maminka jde pro rohlíky"... odcházím....

Pokaždé stejná otázka a pokaždé stejná odpověď...
A pro ty rohlíky musím jít...to je zase rituál při zpáteční cestě... Bez rohlíku bysme možná ani nedojeli domů... :-)

Celou cestu domů se ujišťuje, že doma dostane lízátko za školku a že na něj doma čekají dudlíčci...

A pořád dokola opakuje: "Co bude Jeník dělat doma?!"
A odpověď musí znít, že se bude dívat na pohádku v televizi....
Předvídatelnost mu dává pocit jistoty a bezpečí.

Zpočátku byl ze školky tak vyřízený, že hodinový pobyt v MŠ doma hodinu "rozdýchával" - plakal, válel se po zemi a nebyl k utišení. Teď už si asi na ten pravidelný režim zvykl a v pohodě se po příjezdu domů usadí s lízátkem u televize.


V APLE si přejí, abysme do školky jezdili každý den, ale z organizačních důvodů ve školce to asi nepůjde... a já si vlastně ani nechci představovat prožívat tohle martýrium každý den, 5 dní v týdnu.
Byla bych ráda, kdyby nám školka od září vyšla třeba 2-3x týdně.... I tak by to pro nás oba bylo náročné.

Tak uvidíme.