Počítání do pěti

Při pohledu na kalendář jsem zjistila, že druhý den ráno má přijet po třech měsících paní z Rané péče.
Přinesla jsem tedy tašku se zapůjčenými pomůckami, abysme s Jendou udělali nějaké úkoly.

Tašku jsem v červnu po jejím odchodu tak dobře schovala, aby Jenda náhodou něco nerozbil, neroztrhal, nepoztrácel, že jsem na ni dokonale zapomněla.

Jenda úkoly nechtěl. Utekl do postele a vystrkoval na mě pozadí.

Po nějaké chvíli jsem ho přiměla k práci. Tak tak že neutrhl karty s obrázky. Někdy je pěkně vzteklý. Raději pomlčím o "prokousnutém" iPadu:-( Rozbitá obrazovka je tichým svědkem toho, čeho všeho může být autista v afektu schopen.

Sice se mu líbilo otáčení stránkami, ale už ne to, že by se měl soustředit na počet věcí či puntíků na obrázcích.

Na otázku, je-li to správně, nereagoval. Bylo mu jedno, že na jedné straně jsou věci tři a na druhé pět puntíků.
No a, ne? Svět se přece nezboří:-P Jendovi se to tak líbí. Proč by to měl měnit?

Někdy nevím, jestli je mu to jedno, jestli mě nechápe nebo zda to dělá schválně.

Pokaždé se nakonec horko těžko dohrabeme ke zdárnému konci, ale někdy to je boj.

Zvláštní na tom je to, že ani nevím do kolika umí Jenda počítat.
Někdy nezvládá jednoduché věci - jako třeba tohle přikládání karet, jindy mě šokuje svou odpovědí.
Třeba mu řeknu, že v 11:00 hodin půjdeme ven a on se podívá na své oblíbené digitální hodiny a oznámí mi, že to je za "čináct minut"... a ona je to pravda... Nebo má na iPadu 95 tisíc banánů a potřebuje jich 150 tisíc a on mi správně řekne, kolik mu chybí.

Uklidňuju se tím, že tohle na něj bylo asi moc jednoduché, proto úkol bojkotoval...