Začínají prázdniny

Dnes, vlastně už včera, byl velmi náročný den.

Končil školní rok, holky dostaly vysvědčení.

Mí autisté nemají rádi změny. Doba prázdnin je velká změna a mí autisté prázdniny nezvládají.

Elišce vyhovuje pravidelní školní režim - teď je fyzika, teď matematika, teď zeměpis ap. Ví, co bude následovat a relativně to zvládá. Nestrukturovaný režim prázdnin je pro ni velký problém.

Dnes jsem holky přivezla po 9. hodině ze školy.

Situaci nezvládal Jenda ani Eliška.

Už  v autě mi chtěla Eliška něco povídat a Jenda ječel: "Elino zlá hnusná, nemluv, nežikej to, jsi odpolnááá. To se nežikáá..."

Doma se Jendovi nelíbilo, že sedím u stolu a holky jsou okolo mne. Nelíbilo se mu, že si prohlížím "nějaký papír"...  Slovo "vysvědčení" je mu ukradené....

Plakal a nadával mi.... 
Jenže já jsem chtěla hovor s holkama na téma "vysvědčení a známky"  dokončit, tak jsem si ho nevšímala...

Ječel jak hysterka, ať s ním jdu okamžitě do ložnice... Vypadalo to na pěkný afekt.
Nevypadalo, byl...
Domluvila jsem, rozdala jsem dárky za vysvědčení a prosila jsem holky, aby odešly do svého pokoje.

Šárka mě poslechla, odešla a ve svém pokoji si hrála karty s novým plyšákem.

Eliška ječela:
- že ji nemám ráda, že mě její vysvědčení nezajímá, že si myslela, že budu mít radost, když má vyznamenání, že ji vyháním, že jsem zlá, že v žádné jiné rodině nikdo děti z místnosti nevyhání, že potřebuje společnost, že neumí být sama,  že se chce dívat v obýváku na pohádku... že nechce být  SAMA zavřená v pokojíčku ap.

Marně jsem ji prosila, ať se na pohádku dívá u sebe v pokoji na přenosném dvd přehrávači, že TAM bude mít klid... nebo  třeba v pracovně na mém notebooku. 
Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že ONA si může v pokojíčku číst, malovat si, poslouchat hudbu, modelovat, dívat se na TV, na dvd, poslouchat rádio, jít na notebook, hrát hry, povídat si se sestrou, může jít do bazénu, hrát si s Barbinama, skákat na trampolíně, může jít vyvenčit psa  ap... NIC.

Marnost.

Vanitas vanitatum.

Jedním uchem jsem poslouchala nářky své dcery s Aspergerovým syndromem, druhým uchem vzdálený, zato nepřetržitý řev syna s dětským autismem.
Říkala jsem si, KDO je na tom v této rodině hůř - ti dva s handicapem nebo Šárka, která tomu musí přihlížet a nezbývá na ni čas?
Nebo já, která si kolikrát nevím rady a mám kličkovat mezi náladami svých autistů...

Odešla jsem zkontrolovat ječícího Jeníka do ložnice. Dala jsem mu tam jídlo, pití, zkontrolovala jsem plenu a zapla jsem mu pohádku. Ječel dál, protože tam chtěl mě. Nedal se uklidnit.

Eliška mezitím brečela ve svém pokoji držíc v ruce svůj oblíbený polštář.
Vrátila jsem se k ní do pokoje a snažila se ji dostat z pochmurné nálady....
 Jenda ječel, ale já jsem ho ignorovala.

Eliška na mě řvala, že není ráda, že žije, že ji nikdo nemá rád, že chce zase do školy, že je tu zavřená jak v kleci, že neví co bude až vyjde z devítky.... že ji nic nebaví, že potřebuje okolo sebe lidi... že nemá žádné kamarádky ap.


Snažila jsem se jí znovu  vše vysvětlit a poradit jí, CO může dělat ...ať jde třeba do bazénu, nebo ať jde vyvenčit Betynku, ať třeba jede za babičkou (za mojí mamkou), ať mi řekne co chce dělat a kam chce o prázdninách jet (třeba výlet do Prahy, do divadla, kino, výstava...cokoliv...) a třeba ji tam můj brácha, maminka nebo "někdo" doprovodí. 
Na všechno měla tisíc výmluv... že SAMA NIKAM nepojede, že se bráchy bojí, že k babičce nechce....

Odpoledne (asi po 14 dnech) přišla asistentka a já jsem si řekla, že ten ČAS věnuji holkám, a tak jsem je vzala na zmrzlinu do 13 km vzdáleného města....
Měl to být příjemný výlet... ale se dvěma rozjívenýma puberťačkama.... a pod rouškou autismu....
...ale o tom raději pomlčím.
Daly jsme si dvojitou zmrzlinu a koupila jsem Šárce dárek k svátku, takže to nakonec až na autistické výstřelky byla docela "úspěšná mise"...

Potřebuji akutně asistenta k Jendovi, abych měla čas na holky, na sebe, na domácnost....
Potřebuji kamarádku pro dceru s AS, která by s ní hrála stolní hry, venčila s ní psa, vzala ji do bazénu, na procházku, hrála si s ní, povídala si s ní...
... a za chvíli budu asi potřebovat i paní na úklid, protože to tu začíná vypadat, jako kdyby tu padla atomová bomba....

Obrátila jsem se o radu do APLY, do Rané péče, dala jsem inzerát do novin, mluvila jsem s několika lidmi, rozhodila jsem sítě, nechala jsem své telefonní číslo i v Infocentru ... ale zatím NIC....
Copak na trase Tábor - Benešov neexistuje nikdo ochotný hlídat děti s autismem?

DNES jsem četla na jednom blogu "krásné a výstižné" věty, a tak si je s dovolením půjčím:
"Záchvat u autisty je jako tornádo. Když vidíte, že se blíží, nemůžete už nic dělat. Musíte to vydržet."
A teď si představte, že máte ty autisty dva nebo tři...