Jak jsme zabránili útěkům na procházce 2.

Náhradní variantou místo kšír bylo připoutání na kočárek...

Teprve dnes - po 3 týdnech jsme se dopracovali k tomu, že Jenda POCHOPIL, co od něj chci, přijal to a respektuje to.

Cestu do města a na nákup přežijeme v pohodě, občas se válí po zemi, ale to zvládáme....

Klidně ujde i půl kilometru pěšky, sleduje čísla na autech, na lampách a je spokojený.

S příchodem do centra se z něj stávalo nezvladatelné dítko, a tak ho na náměstí připoutávám.

Cestou zpátky celé 3 týdny vytrvale ječel....

Při připoutávání mě kopal, škrábal, štípal...

Vydržel si klidně řvát celou cestu domů....

Od místa, kde "normálně" začínal utíkat, se dožadoval sundání:

"Jeník chce pěšky..."

"Jeník bojí maminky..."

"Maminka je zláá, hnusnááá..."
"Sundeeej Jeníka".... ap.

Ale má smůlu.
Nevadí mi, že ječí, důležité je, že se mu nic nestane.
A dnes snad konečně pochopil.... Tedy alespoň doufám, že to nebyla jen chvilková "indispozice". :-)

Poprvé jsme to zvládli bez agresivity, bez ječení a v pohodě jsme se vrátili z procházky domů.

Jen odmítl jít na poštu, takže dopisy jsem si donesla zase domů, ale to je to nejmenší...pošle je někdo jiný....

A tak doufám, že po několika týdnech hororových vycházek nás zase čekají poklidné odpolední hodinky na procházkách.... a že Jeníček ZAPOMENE, že má "chuť" utíkat pryč...