Kostky

Kdo čte blog o Jendovi delší dobu, tak ví, že skládání kostek nepatří k oblíbené činnosti mého syna.

V tom lepším případě si vždycky stavěl komín, v tom horším kostkama házel nebo si kousal ruku.

I dnes to v první chvíli vypadalo, že KOMÍN zase zvítězí.

Jeníček asi čtyřikrát postavil komín a odmítal mě poslouchat.

Opakoval své fekální echolálie a nedával pozor.

Nakonec se mi podařilo přimět jej ke spolupráci.
Slíbila jsem mu, že se chvíli může válet u Elišky v posteli.
K Elišce do pokoje se chodíme dívat na kočku a Jenda se při té příležitosti pár minut válí u Elišky v posteli. Přikryje se dekou a hází po mně plyšáky. Tohle ho nesmírně baví.
Elišce to nevadí, možná je dokonce spokojená a šťastná, že tam chvíli není "sama".

A s touto SILNOU motivací se Jenda poprvé v životě pokoušel postavit obrázek z kostek.
Samozřejmě že jsem mu pomáhala, protože netušil co s tím...

Nešlo mu to a tak se trošku čertil, ale pořád v mezích "širší" normy.

Horko těžko se mu vysvětlovalo, JAK se to dělá. I když jsem mu nachystala kostky správným obrázkem nahoru, tak Jenda si s tím zase zamotal, jak se mu chtělo...možná si chtěl kostku prohlédnout ze všech stran... a tak nám chvíli trvalo, než jsme se dopracovali ke správnému skládání.

Jenda měl ke skládání své výhrady, ale vidina "spaní" u Elišky v posteli, jak on tomu říká, byla silnější a věděl, že maminka je nesmlouvavá a že to musí dokončit.

Bylo mu jedno, že kostka není správně a nadával mi, když jsem se ptala, jestli je to dobře?!

Uff, to byla fuška.
Jendův historicky první obrázek z kostek byl na světě. Nádherná veverka.
Jsem pyšná na své děti a obzvlášť v podobných chvílích, kdy se jim povede něco, co se léta nedařilo.

S druhým obrázkem byla ještě větší "legrace" než s tím prvním. Tam se nám nedařil ani ten začátek.

On je totiž Jenda trošku vzteklejší stvoření a bylo mu šumák, že to k sobě nepatří. Ale společně se nám podařilo ježka dokončit.

A nakonec zajíc. Ten nám šel asi ze všeho nejlíp.

Jenda byl šťastný, že dnešní úkoly má za sebou a utíkal k Elišce do pokoje.
Zaslechla jsem jen: "Eli, Elííí..."

A to jsem mu ještě chtěla ukázat KOUZLO... Jak po dvou nebo třech kostkách, které otočím zároveň, najdu další obrázky, aniž bych to musela skládat...
Tohle "kouzlo" se vždycky strašně líbilo Elišce. Nedovedla pochopit, jak je to možné... Holt mu to ukážu jindy.

Eliška z nás měla radost. Houpala se ve svém pokoji na houpačce a hrála hry na iPadu. Povídaly jsme si u toho a Jenda se spokojeně rochnil na posteli. Z pár minut, které jsem měla v úmyslu, byla nakonec skoro hodina. Jak ten čas (nejen) s těmi dětmi rychle letí.

Není nad šťastné a spokojené děti.