Výlet za autismem

Moji milí čtenáři, udělali jste mi velikou radost.

Když jsem v neděli napsala, že všechny 3 děti odjely na tábor, myslela jsem si, že sledovanost blogu poklesne k nule... a ono nic...

Neřekli jste si - nemá doma děti, nebude nic psát.... :-)

Překvapilo mě, že i včera na blog zavítalo přes 400 lidí.

A pro ty věrné dušičky, které se tu rády zastaví, budu pokračovat i dnes.

Jsem ráda, že jste...děkuju.

Když jsem v neděli večer zjistila, že nemám děti, přemýšlela jsem, co budu těch 5 dní bez dětí dělat.

NE že bych dopředu nevěděla, že budou děti na táboře, ale já jsem si myslela, že tam Jeníček nevydrží a NIC jsem tedy dopředu neplánovala. A Jeníček mile překvapil....

Chvíli jsem přemýšlela, že bych mohla svůj volný čas věnovat spánku.

Za těch několik let je můj spánkový deficit velký. Často se dostávám do postele i dlouho po půlnoci, když vyrábím Jendovi komunikační kartičky, obrázkové deníčky nebo strukturované úkoly. Ale tělo je nějak naprogramované a stejně se ráno budí v určitou hodinu. A spát přes den neumím.

Varianta číslo dvě byla uklízení, mytí oken, praní záclon, přesazování kytek ap.... jenže to mě vůbec neláká. Moje první dovolená bez dětí a strávit ji úklidem? Brrr. To by přece nebyla dovolená.

Variantu číslo 3 mi navrhlo několik lidiček mailem - jít to někam "roztočit, zapařit, zaflámovat".... To jsem zavrhla hned, tohle mě fakt neláká. Ale i tak díky za radu. :-P

S variantou číslo čtyři - kosmetika, kadeřník, masáže....jsem chvilku koketovala, ale nakonec jsem ji taky zavrhla.

Vzpomněla jsem si, že to, co mi opravdu chybí, je kontakt s přáteli.

Vím, že své přátele zanedbávám.

Nemám na ně čas, nemám kdy jít s nimi na kávu, na večeři, na procházku. Jenda nesnáší, když s námi někdo chce jít na procházku, nemá rád neznámá místa a bojí se lidí. A proto chodíme téměř vždy sami dva a na návštěvy nikam nejezdíme. Jenda by k nikomu nešel.

A když Jeníčka cca jednou týdně hlídá moje maminka, pak věnuji čas běháním po úřadech, po doktorech, nakupování nebo úklidu.

Nestíhám odepisovat na maily a kolikrát se sama na sebe zlobím, že odepisuji jen heslovitě, ve zkratkách a na pár řádcích.

 Kolikrát si říkám, že JEDNOU jim napíšu víc, ale čím je Jenda starší, tím je času méně a méně.

Rozhodla jsem se každý den věnovat některému ze svých přátel a známých. Včera to byla maminka.

Vzhledem k tomu, že pocházím z Moravy, tak mám kamarádky docela daleko.

Po 15 letech manželství kleslo mé sebevědomí na bod mrazu a na Moravu si sama autem netroufnu.

Kde jsou ty doby, kdy jsem jezdila sama do Prostějova, do Brna, do Bruntálu.

Moje fóbie z řízení zavrhla i tuhle "dalekou" variantu. Troufnu si jen na kratší trasy.

Naštěstí mám svůj blog a díky němu jsem poznala spoustu "nových", úžasných lidí.

 Několik z nich jsem už poznala "na vlastní oči" a z pár lidiček se stali věrní a dlouholetí kamarádi.

Dnes jsem se tedy vydala za kamarádkou do Staré Vožice.

Poznala jsem ji před pár měsíci na semináři o autismu.

Má také 3 děti ....a z toho jednoho syna s Aspergerovým syndromem.

Nerada jezdím tam, kde to neznám, ale jeden můj internetový kamarád mi v dubnu daroval navigaci a jen díky ní jsem ochotná se vydat i do neznámých končin. Tímto mu patří můj neskonalý dík.

A tak jsem se po ránu vydala na cestu.
Užívala jsem si klidnou, vyhlídkovou jízdu, stavěla jsem "na každé mezi" a kochala jsem se okolní přírodou....

Návštěva se vydařila. Kdyby mi někdo řekl, že se dá o autismu mluvit sedm hodin v kuse, nevěřila bych mu, ale dá. :-)

Cestou zpátky mě navigace vedla jinou trasou, tudíž jsem poznala další "zapadlé" kouty našeho okresu....

A tak se kochejte spolu se mnou....

Závěrem vám přeji krásný večer a příjemné letní dny.