Po 3 letech Jenda zvládá víc "akcí" v jeden den.
Před 2-3 lety byl z hodinky ve školce tak vystresovaný, že jsme MUSELI jet okamžitě domů a on dlouhé hodiny ječel.
Nyní v 6 letech si konečně můžeme dovolit i něco jiného.
A tak občas po školce jedeme třeba k babičce a k dědovi.
Jenda to zpočátku nezvládá, schovává se pod stůl, válí se po zemi a opakuje nějaké echolálie.
Byl zvyklý, že ho babičce předávám jen ve dveřích a odcházím na nákup nebo k doktorům.
Postupně si zvykl, že i maminka může jít na návštěvu k babičce.
Nevšímali jsme si ho a on se po pár minutách uklidnil a zasedl k iPadu.
Dědu Vaška má Jeníček moc rád. Vlastně to není "vlastní" dědeček. Maminka se kdysi rozvedla s mým otcem a vzala si ho, ale je o 100 procent lepší než ten (zbylý) pokrevní.
Jenda by měl býval dva dědečky, ale můj otec je 15 let mrtvý a tchán o svá vnoučata nestojí, i když bydlí pár set metrů od nás.
Naštěstí má Jenda "náhradního" dědečka, který ho má rád jako by byl jeho vlastní.
Klidně s dědečkem zůstane sám a maminka může jít k lékaři.
Dědeček to však nezná s technikou. Nemá a nikdy neměl počítač. Zpočátku se Jenda vztekal, když děda nevěděl, jak má hrát na iPadu. Čertil se, když to dědečkovi nešlo. Nechápal, PROČ to dědeček neumí.
KONEČNĚ se naučil, že to dědečkovi musí nejdřív ukázat.
Dědeček Jeníčkovi (sám od sebe) nachystal rohlík se žervé nakrájený na kolečka a do skleničky nalil perlivou limonádu. Pro mnohé možná samozřejmost, pro nás velký dar. Tchán tohle neumí.
(NIC není samozřejmost...)
Jendovi pomerančová limonáda moc chutná, ale tohle má jen u dědy.
Maminka ho limonádou nerozmazluje.
Jeníčkovi se líbí, když dědeček hraje na iPadu a po každém správně splněném úkolu nadšeně poskakuje a třepe ručičkama.
Miluji to jeho: "TADY, DĚDO!!!"...
(UKAZUJE PRSTEM A OSLOVUJE LIDI - před třemi lety jsem měla pocit, že to Jendu NIKDY nenaučím. To byly "boje"...)
Myslím, že jim to spolu moc sluší.
Když se Jeníček začne tlouct míčem do hlavy a kousat si prsty, tak je čas změnit činnost nebo místnost...
Přeji vám nádherný sobotní den a slunce v duši...
Jeníčkův dědeček mi připomněl toho mého. Měla jsem ho hrozně ráda, také byl můj nevlastní, ale v děctví jsem to nevěděla a nikdy mi to nevadilo. Vždycky to pro mě byl můj děda, ke kterému jsem chodila s hračkami na klín a on si se mnou hrál. Tohle člověku připomene, co všechno ztratil, ale i to, jak ty časy byly nádherné. Doufám, že i Jenda je má rád :).
OdpovědětVymazatKrásné fotky, Amélko. Opravdu to dědečkovi s Jeníčkem spolu moc sluší.-)
OdpovědětVymazatTak tohle tema se mi strasne libiiiiiiiii!!! Je to super!!! Jenik extra sikovny!!! Dedousek skvelyyyyyy:-))) Super!!!!!
OdpovědětVymazatAhoj,je to moc hezké a dojemné.Můj taťka měl vnoučata taky moc rád a dokud byl zdráv,tak se jim taky věnoval.Když onemocněl,tak už mu to tolik nešlo.Byl skvělej,dneska je to rok,co jsme ho odvezli do nemocnice,už se nám nevrátil a tak to na mně hodně zapůsobilo.Je štěstí mít hodné rodiče a prarodiče,takové,které přijmou i naše nemocné děti,není to vždy samozřejmost.Jana
OdpovědětVymazatVas dnesny prispevek me uplne vnitrne potesil. :-))) Je krasne videt, ze Vase snaha ma vysledky. :-) Hnedse mi ted bude lip uc7t.;-) Anet
OdpovědětVymazatJe to skvělá dvojka!!!
OdpovědětVymazatJeníček má štěstí, že má tak skvělého dědečka. Jde jim to spolu krásně, nádhera!
OdpovědětVymazatMy ten nezájem máme z strany mé tchýně. Kláru viděla naposledy před 5 lety, Davida nezná. Když se občas setká s mým manželem, vůbec i ani nenapadne se na děti zeptat. Chová se,jako kdyby byl manžel svobodný bezdětný. Zpočátku mě to mrzelo a trápilo, ale už jsem se s tím vyrovnala a jsem svým způsobem ráda, že se s ní nemusím setkávat a mám klid.
S tchýní to máme podobně. Léta mě to trápilo a teď jsem ráda (stejně jako děti), že sem nechodí.
VymazatBezva fotky s bezva dedeckem. Je uplne uzasne videt, jake Jenicek dela pokroky.
OdpovědětVymazatHana
Jsem v údivu,nad pokroky, které Jenda dělá. Jakoby to bylo nejen tvojí zásluhou, ale i tím, že je vás o jednoho doma méně:-)?
OdpovědětVymazatPřeji celé malé "smečce", pohodový a sluneční w.e.:-D
Marcí, to jsou nádherné fotky, Jeníček je úžasný, a dědečkova láska a trpělivost dojemná....strašně se mi líbí , jak píšeš, že dědeček Jeníčkovi nakrají rohlík na kolečka ,namaže ..prostě zachovává chlapečkův rituál a z Jeníčka pak dýchá klid...a vlastně i Jeníček něco učí dědečka,myslím IPod...fakt moc krásné.
OdpovědětVymazatAmélko paráda. Dojemné fotky, dědečkovi s Jeníkem to opravdu moc sluší. Jeník dělá obrovské pokroky. Určitě váš příběh vlévá naději do žil maminkám s podobně nemocnými dětmi. Matřská láska a péče dělají divy. Jen tak dál. Držte se!
OdpovědětVymazatNějak dlouho jsem tu nebyla, nestíhám, ale krásně se to čte, jak dělá Jeníček pokroky a dědeček je zlatý! Moje vnoučata také nemají "pravého" dědu, ten je ani nezná, ale ten "můj", ten pro ně dělá také první a poslední. A to je dobře.
OdpovědětVymazatMarci,nic víc nemohu dodat,než,že je to nádhera - Jeník dělá pokroky.Je to odměna pro Tebe.
OdpovědětVymazatDědeček je naprosto úžasný!!! Můj otec si nikdy takhle hezky s klukem nehrál, a to byl vlastní...
OdpovědětVymazatJeníčkovi to s dědečkem moc sluší, je to krásný!
OdpovědětVymazatTo je tak nádherný článek. Úplně se tu rozjímám. :-)
OdpovědětVymazatKrásné fotky. :-) Já jsem to štěstí - dědečka - nikdy nepoznala. Jeden dědeček umřel moc brzy, to bylo mojí mamince teprve 15 let a druhý dědeček umřel, když mi byly asi dva roky. Strašně jsem jako holčička toužila mít dědečka. :-)
Tak když koukám na tyto fotky a vidím, jak je Jeníčkovi s dědou dobře (a je úplně jedno, zda je nebo není pokrevní), tak mě to úplně rozjímá. :-)
A koukám na tu stěnu, kde jsou vnoučátka v rámech. :-) Moje babička (když ještě žila, strašně moc mi chybí) to tak také měla. Prvně si dávala naše fotky za skla kredence, jenže počet vnoučat a pravnoučat se jí začal rapidně zvětšovat, tak si naše fotky nechávala dávat do rámečků a šup s tím na zeď. :-)
Mám z tohoto vztahu velikánskou radost a jak jsem četla ty dvě slova: "TADY, DĚDO!!!", tak jsem z toho úplně paf. :-)
Krásný nadcházející týden přeji. :-)