Brzy to bude rok, co je Jenda bez dudlíka.
Když si okusoval prsty ruky, radila jsem se v APLE, co dělat.
Babičky (a chytré "tety") radili dudlíka sebrat, že už je "velký". Mně se to nezdálo.
A tenkrát mi bylo řečeno, že u autistů volíme mezi zlem menším a větším a že tady menší zlo je dudlík v puse.
..že pořád je lepší dudlík do pěti šesti let, než ruka okousaná do krve.
A opravdu to tehdy do krve měl.
Před pár dny jsem si všimla, jaké následky zanechává Jendovo kousání na prstech....
Tady v tom článku z loňského roku je vidět, jakou silou Jenda dudlík drtil.
Své dudlíky Jenda miluje. Už je nedává do pusy, ale hraje si s nimi. Nahrazují mu panáčky při hře s Legem nebo s magnetickou stavebnicí.
Jenda s nimi mluví, jako by byli živí...
A běda, kdyby ho někdo zničil.
Teď, po roce, by Jenda (snad) tolik nevyváděl.
Myslím, že už pochopil, že se občas něco nějaké hračce může stát a že se může rozbít.
I on "zraje" a lepší se....a to, co by loni nezvládl, to letos zvládá v pohodě.
I když pořád jsou stovky věcí, které ho dovedou naštvat.
Je dobře, že se lepší, z toho člověk bere sílu a další energii.
OdpovědětVymazat