Děkuji za vaši trpělivost

Chtěla bych poděkovat svým přátelům, známým a těm, co mě mají rádi, za JEJICH trpělivost...
Děkuji těm, kteří vydrží.
Těm, kteří vydrží čekat.
V poslední době se mi honí hlavou spousta myšlenek.
Přemýšlím o hodnotě přátelství a lásky.
O slibech a nesplněných snech.
Během několika posledních měsíců mě opustilo několik přátel.
A dokonce i dlouholetých.
První vlna přátel odpadla s diagnózou autismu před několika lety. Druhá vlna přátel mě opouští nyní.
Několikrát mi vyčítali, že na ně nemám čas, že píšu méně a méně, že nechci jít na večeři, že nezajedu na návštěvu, že na ně nemám o víkendu čas...

Zpočátku jsem se omlouvala a vypočítávala jsem, jak se od rána starám o Jendu, který mi nedá na minutku vydechnout, po večerech se věnuji holkám, po nocích vařím, peču, odpovídám na dotazníky, na maily rodičů či prarodičů s PAS, kamarádům a přátelům, jak vymýšlím Jendovi úkoly, jaké mám starosti s bratrem a CO všechno za jeden jediný den MUSÍM každý den udělat....

Mají pocit, že na ně nemám tolik času, KOLIK by si přáli...že nepíšu TO, co by si přáli... že nemám úsměv na tváři, když oni mají pocit, že si ho zaslouží... Ale já se opravdu neumím smát na povel.
A v posledních měsících ani nebylo moc příležitostí k smíchu.
Naopak. Kolik nocí jsem proplakala, vím jen já.

V první chvíli jsem to obrečela. Nechtěla jsem o ně přijít, chtěla jsem slibovat, že bude líp, že jednou...snad...zase budu mít víc času než nyní, ale ... budu? Třeba ne.
Ale zasloužím si o to méně lásky?

A byla to láska, když druhého odepíše?
Je to přátelství, když zradí člověka v nejhorších chvílích života?
Autismus mi tak trošku připomněl rakovinu... Můj táta před 15 lety umíral na rakovinu..bylo to několik krušných let...
A teď je to podobné....autismus se pomalu a nenápadně před mnoha léty vkradl do mého života, autismus už dlouhá léta "ničí" naši rodinu, okrádá mě o čas, o přátele, znemožňuje nám jezdit na výlety, na dovolenou, prohlubuje rány, zasívá semínka bolesti a nesvárů, rozrůstá se dál a dál...a  když je vám nejhůř, vaši "přátelé" vám napíší, že na ně nemáte čas a že už o vás nestojí.
Šok...

Jeden známý citát říká, že očekávání ničí vztahy. Proto jsem se před několika lety naučila NIC neočekávat a žije se tak mnohem lépe.
Nemůžu splňovat ničí očekávání. Nechci, aby mi někdo poroučel, jak často mám psát a co mám psát.
Jak často mám zapínat ICQ nebo si kvůli nim pořídit Skype.

Ano, v první chvíli jsem plakala a chtěla vás zpátky, ale po několika dnech mi došlo, že se NIKOMU nemůžu a nebudu vnucovat. Nechcete, budiž. Vaše svobodná volba.

Ano, představte si, že bych ráda šla někam na večeři, na výstavu, na koncert, jela někam na výlet, chtěla bych dojet za Zdenkou do Hradce, za Věrkou do České Lípy, za Markétou a Davidem do Prahy, za příbuznými do Brna, za kamarádkou do Bruntálu, ráda bych navštívila známé a příbuzné tam či tam, ale není čas, nejsou peníze, není hlídání...
Tolik lidí z blogu mi nabídlo, abych přijela, ale nejde to...a neznamená to přece, že NECHCI!

To málo hlídání, co mám, co ukořistím (a já si tak neumím říkat o pomoc), to málo hlídání zabere běhání po úřadech, na poštu, na nákup či do školy... bylo toho tolik, co se muselo po přestěhování vyřídit...
Dva roky jsem nebyla v kostele, protože to nemám JAK udělat... a přesto věřím, že pan farář VÍ...

A tak jen TIŠE doufám, že jak Zdenka s maminkou, tak Věrka, Markétka s Davidem, teta, strejda, babička v Prostějově, tak třeba kamarádka v Bruntále či v Předboji...že snad vědí, že je mám moc ráda, že mi na nich záleží .....a že člověk někdy není strůjcem osudu svého....
..že kdybych měla možnosti, peníze a hlídání, že to nějak udělám a přijedu....
Snad vědí, že mi na nich záleží.

Probrečela jsem několik nocí - bolestí nad ztraceným přátelstvím, ale hlavně smutkem a lítostí nad tím, že mi nevěří ti, kterým jsem věřila já.
Zahodili mě jako kdybych byla kus hadru.
Ale už jsem se přes to přenesla. Bylo to kruté poučení, ale budiž, i to patří k životu.

Všem, kteří už o mě nestojí, děkuji za jejich čas, za povídání, za všechno....
Bůh vám žehnej za čas, kdy jste mi byli nablízku.

Možná nastal čas, aby vašeho přátelství zase okusil někdo jiný. Nebudu majetnická a nechci si vás přivlastňovat, ani se litovat.
Asi to tak mělo být...
Mějte se krásně....i beze mě.

Myslím si, že lidé, kteří mě opustili jen proto, že kvůli autismu na ně nemám čas, nestáli za mé slzy.

Rozhodla jsem se, že budu konečně zase jednou myslet i na sebe a povedlo se mi za poslední měsíc přečíst dvě knížky... A ani nevíte, jaká to byla RADOST - po několika letech se ponořit do krásně voňavých stránek knihy a na chvíli nevnímat okolní svět.
Sedět na houpačce a číst si - neznám větší slast na světě:-)

Knihy jsou mojí drogou, mou radostí...a poslední léta na ně nebylo tolik času, kolik bych si přála. Věnovala jsem se naplno autismu a na knihy už nezbyl čas. Možná právě nyní nastala ta chvíle, kdy mohu ve svém úsilí na chvíli polevit a dopřát radost i sama sobě.

Ztracené přátelství zdálo se býti tragédií, ale já se snažím z každého negativa vytěžit pozitivum...
Abych zapomněla na BOLEST, začetla jsem se do knihy a jsem za to moc ráda.

A tak moji drazí opustivší mě přátelé...děkuji za to, že jste odešli. Navrátili jste mě mým knihám a za to vám patří můj dík.

Těm, kteří vytrvají, posílám pevné objetí a tichou, láskyplnou vzpomínku.
Mám vás ráda a jsem tu pro vás, i když zrovna nemám ČAS psát.
Kdo naslouchá srdcem, ten VÍ...
                                       
                                                      S láskou vaše vděčná Amélie

- Přítel je ten, co nesoudí, ale přijímá. - Exupéry
-  Přítel: člověk, který přichází tehdy, když už všichni odešli. - Přísloví anglické
- Přátelství, které mohlo zmizet, nebylo nikdy opravdovým přátelstvím. - Neznámý autor