Nákupy?

V posledních dnech řeším dilema: NUTIT Jendu do obchodu nebo ne?

Jeníček nechce chodit mezi lidi, odmítá chodit na úřady, na hřiště a nakupovat.

Prát se s ním je nadlidský výkon.

Za poslední měsíce nevkročil do obchodu.
Počkal občas pár minut v autě, než nakoupím, ale to je všechno.

Před pár dny jsem potřebovala rýži a snažila jsem se Jendu namotivovat k nákupu v potravinách za rohem...

Slibovala jsem nanuka, zmrzlinu, bonbónky, dvd, nic nezabralo.

Mám dva autisty a vidím, jak je každé dítě jiné.
Jedno zvládlo v tomto věku nakupování v pohodě, druhé dítě má masívní úzkosti a do obchodů chodit odmítá.

Nutit či nenutit?

Jenda nikdy nechodil do obchodu rád, ale vcelku jsme to za dodržování stejných cest, stejných rituálů a stejných odměn zvládali. Vyrobila jsem mu cestovní proužky a obrázkové sešitky. Fotky z reálného života mu velmi pomáhaly.

Pak měl Jenda velké problémy se stěhováním a chvíli mu trvalo, než si zvykl na jiné město, jiný dům, jinou postel, na lidi v domě...

I to jsme zvládli a po 4 měsících začal Jeníček chodit v půl sedmé večer ven - před dům.
Jednou si bere odrážedlo, jindy míč, kuželky, ale pokaždé bereme Betynku. Je to takový každovečerní malý rituál.

Kdybych to před 4 měsíci lámala násilím, špatně by to dopadlo.
Jenda násilím NIC nedělá.
Po dobrém to s ním jde lépe. Možná pomalu, ale pořád krůček po krůčku se posunuje vpřed.

Ničí mě rádoby rady nezasvěcených účastníků nebo těch, kdo nemají o autismu ani ponětí - ale kteří mě NUTÍ nutit, nutit, nutit...

Ano? Kolikrát to zkusili a byli dokopaní, poškrábaní, pokousaní, dobití a zpocení, než vůbec vyšli ven?

Je to podobné, jako když mu byly 3 roky. Jedna strana říkala: nutit na nočník, násilím vysazovat, násilím nutit ven, násilím do školky, sebrat dudlíka....

Tihle lidé neměli pravdu.
Pravdu měla jedna doktorka psychiatrie, která řekla: NENUTIT....
Sice měl Jenda dudlíka a pleny skoro do šesti let, ale nyní je bez plen a bez dudlíka a zvládli jsme to v klidu a v pohodě.

KDE je psáno, že dítě v 6,5 letech MUSÍ nutně chodit nakupovat, na poštu a na úřady?!

A kdo pak trpí víc? To dítě, já nebo okolí?
Kdo z toho má užitek?
KOMU prospěju tím, že násilím zpocené a uječené dítě dovláčím do obchodu, sbírám ho po zemi a nevím, zda mám nakupovat, zvedat dítě ze země, uklidňovat ho, uklízet kalamity,  nebo se rovnou propadnout do země?

Násilím málokdy něčeho dosáhnu.

Myslím si, že poznám, kdy které dítě mohu do něčeho nutit a kdy to nemá smysl.

Tentokrát jsem to opět zkoušela a Jenda se hystericky bránil, dlouho plakal, celý se třepal, chytal se za krk jako kdyby se dusil...

...a nepovedlo se.

Vykašlala jsem se na oběd, na rýži...holky stejně nebyly doma a Jenda má raději studené jídlo... a zůstali jsme doma.
Dlouho mu trvalo, než se uklidnil, ale pak se nechal na chvíli obejmout a když jsem se zeptala: "Co jsi moje?" ...tiše odpověděl: "Telátko" :-)
Nedávno, když něco provedl, tak jsem mu řekla, že je moje malé telátko...s láskou samozřejmě:-)

....a teď si tu dumám, jak dál.
Včera jsem to řešila s doktorkou v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, přiští týden jdeme na psychiatrii u nás, další týden do APLY...a přesto - co odborník, to nejspíš pokaždé jiný názor.

A navíc - už kolikrát se mi stalo, že odborníci neměli pravdu.
To, co platí na jedno dítě, nemusí platit na druhé či třetí.
Jedno dítě nemá úzkosti, jiné je má má mírné, další má úzkosti masívní....
A přístup ke každému musí být individuální.

Vím, že zvládneme a překonáme i tohle, stejně tak, jako jsme za těch 6,5 let překonali spoustu problémů...
Jen to asi nebude hned...
(A i kdyby nikdy nezvládl chodit nakupovat, záleží na tom?!!!)

Podobně jako nezáleží na tom, zda se Jenda zbavil plen ve dvou letech nebo v šesti letech, stejně tak nezáleží na tom, zda bude chodit do obchodu v šesti nebo v deseti...

Myslím, že když člověk používá rozum, intuici, ale i srdce, že nemůže pochybit. Láska vede nejlépe naše kroky.
Ano, Jenda teď nezvládne nákup v hypermarketu, ale není přece o to méně cenný....
Je můj, je úžasný, je skvělý a já ho miluji takového, jaký je.
Chci, aby byl i přes svůj handicap šťastný.

Na závěr pár myšlenek Matky Terezy:

- Nič nevravím, keď ma kritizujú. Snažíme sa konať čo najlepšie a nechávame za nás hovoriť našu prácu.
- Nie je dôležité to, čo robíme, ale koľko lásky do svojej činnosti vložíme. Robme malé veci s veľkou láskou.
- Ak práca nie je pretkaná láskou, je zbytočná.