Zámek Radíč

Minulou sobotu se konaly předvánoční trhy nedaleko od nás na zámku Radíč.

Manžel se chtěl jet podívat.

Holky jet nechtěly. 

Jenda taky ne, ale toho se bohužel tatínek neptal. :-(

Jenda hystericky plakal, že nepojede.

Držela jsem v ruce zrovna svůj sešit na poznámky, a tak jsem zapisovala, co Jenda říkal:

"To je daleko? Jeník nechce na výlet!
Jeník nechce za lidma. Bude tam moc lidí?
Budeš mě držet?!
Já nechci ven. Já se bojím...."

(Všimla jsem si, že začíná občas používat slůvko "JÁ" (místo Jeník) a moc se mi líbí, jak se díky nácvikům naučil vyjadřovat to, co cítí... některý autista s tím má problém i v dospělosti....)

"Kde je taťka? Bojím taťky.
Já nechci nikdy ven.....

Já chci jela taky (abych jela taky)...
Jeník bojí lidí. Bude jich tam moc?
Bude jich tam sto?!
Já nechci za lidama.
Maminko, ty pojedeš taky, posííím!
Já ci JELA s Jeníkem....(chci, abys jela)
Bojím lidí. Běž se oblíkat, jichle (rychle)...

Já se bojím lidí.
Budeš se tam bát?

Jedem za lidama. Lidi nebudou mluvit?..."

Odolali byste takové prosbě? Já ne, ač jsem tušila, jak to dopadne, manžel si akci nenechal vymluvit....
Nemohla (nechtěla) jsem Jeníčka nechat jet samotného, bylo mi ho tak líto...

Oblékla jsem se a vyjeli jsme...
V autě pohoda, Jenda sleduje čísla a je spokojený.... (konečně po letech)

Vystoupili jsme z auta...
 Jenda seděl na kočáře. Mezi lidmi odmítá chodit.
K zámku jsme to měli ani né 5 minut.

"Spokojeného" Jeníka vidíte už na první fotce.

Manžel si nenechal vymluvit, aby šel do zámku sám, že s Jendou počkám venku....
Nezajímá ho názor můj ani názor Jeníka.

Jenda se nenechal položit na zem, nesl se v náruči, plakal a volal, že chce jet domůůůů... že se bojí....

Zastavili jsme se u 2 stánků a Jenda už toho měl dost.
Manžel se nakonec smiloval a vzal Jeníka ven.
Poznámky o tom, že ostatní děti to "normálně" zvládají, jsem raději neslyšela.

Já jsem narychlo proběhla pár stánků, když už jsme zaplatili vstupné, udělala jsem pár fotek.... v přízemí...

... ale i v 1. patře....

Nic jsem nekupovala, nebyl čas ani peníze...

Pak jsem ještě v rychlosti vlezla vedle zámku do kostela, cvakla jsem pár obrázků a utíkala za těmi svými chlapy...

Manžel říkal, že aspoň 10 minut Jeníček řval i na kočáře a nebyl k utišení...

Celá "akce" trvala tak 20-25 minut....
Chtěla jsem říct, že to nestálo zato, ale ano....
Mám pár hezkých fotek a SNAD můj manžel pochopil, že zatím nenastal ten správný čas, kdy by Jeníček chtěl "uvést" do společnosti a jezdit po výletech....

Mám napsat, jak se mi výlet líbil?
Asi bych neměla.... Někdy i "stěny mají uši"...
Cestou zpátky jel manžel v obci 90 km/h., nezastavil na nechráněném železničním přejezdu (bez závor...je tam stopka), předjížděl v zatáčce, kde nebylo vidět ....

..a já jsem přijela domů úplně vyřízená....

Z Jendy, z manžela, z toho, že ho nezajímá náš názor, ze stylu jeho jízdy a nerespektování základních pravidel silničního provozu....

Nemám ráda rodinné výlety.
Děsím se jich....
Jen ta cesta tam a zpátky je tak vyčerpávající....
 Jenže on to nechápe....

Jiní lidé se na sobotní rodinné výlety těší...já z nich mám hrůzu.
Kéž by jich v dohledné době bylo co nejméně....

A kéž by se někdy v budoucnu někomu povedlo mi dokázat, že ne každý víkend musí být příšerný....