Asi půl roku jsme si s Eliškou přály jít na Neviditelnou výstavu.
A teď se nám to konečně poštěstilo. Člověk si má občas dělat RADOST a my jsme se rozhodly, že to bude zrovna dnes.
Poprosila jsem o hlídání mého bráchu, který k nám včera večer přijel.
Snažila jsem se zaplašit ten hrozný pocit, jako že ho nutím hlídat, že přece hlídat "nemusí", že je to pro něj "namáhavé", že by mohl být někde jinde a s někým jiným, že ho využívám ap.
Jen jsem si chtěla užít chvíli s holkama, snad na tom není nic špatného.
Den hrozil kalamitou už ve vlaku. Žádná z dívek nechtěla nést batoh, jedna chtěla hrát karty ve vlaku, druhá ne, jedna chtěla tohle, druhá tamto, jedna chtěla jít do obchodu, druhá ne, vyčítaly si vzájemně, co jsem které koupila a co ne, praly se o oříšky, vyplazovaly na sebe jazyk ap.
Pořád nějaké hádky, "ksichty" a připomínky.
Měla jsem chuť vystoupit a jít zase domů.
Ale přečkala jsem to. Co jiného taky člověku zbývá.
Holky jsou snad odjakživa jako dva kohouti na jednom smetišti. To není nic divného.
Psycholožka tomu říkává "vystupňovaná sourozenecká rivalita".
Ale jsou v pubertě, budiž jim odpuštěno.
Snad za pár let bude líp. Pevně dofám, že se jednou budou mít rády.
Neviditelná výstava byla úúžasnááá.
Nejdříve jsme si prohlédly různé hračky a pomůcky pro nevidomé, a pak jsme absolvovaly samotnou výstavu.
Eliška si vyzkoušela hmatové pexeso..
...a prohlédla si karty označené Braillovým písmem..
Šárinka učinila zápis do návštěvní knihy
Domino jsme si zahrát nestihly.
Měly jsme úžasného průvodce Lukiho.
Všechno nám pečlivě vysvětlil a dokonce mě zpočátku držel za ruku.
Bylo to fajn, protože přizpůsobit se tmě, procházet několika místnosti s různými věcmi a nevidět vůbec NIC, bylo velmi zvláštní.
Vzpomínala jsem přitom na své nevidomé přátele. Vždycky jsem je obdivovala. Nechápu, JAK mohou vést domácnost, chodit na nákupy, k lékaři, uvařit, vyprat, číst knihy, "dívat" se na televizi, psát maily, vést blog...
Líbila se mi ta spontánní radost všech zúčastněnných.. "Jéé, našla jsem pračku... jůů, talíř... Mamíí, já jsem našla telefon, jéé kolo, fuuuuj odpadkový koš...
Bylo to super. Klidně bych si to zase zopakovala, i když zpočátku jsem se trochu bála. Ale on by si člověk rychle zvykl a přizpůsobil by se, kdyby musel.
Na závěr Šárka dostala pásku přes oči a dostala instruktáž, JAK se chodí s bílou holí. Vyzkoušela si i chůzi do schodů a ze schodů a parádně to zvládla.
Výstava byla skvělá.
.
A kdybych celý den "nezápasila" s (protivnými dcerami), velkými bolestmi nohy a počínajícím zánětem močových cest a nehledala záchod pomalu každou půlhodinu (ke konci každých 5 minut), mohlo to být ještě lepší.
Těším se zase na nějakou výstavu nebo koncert. Mám tyhle akce moc ráda. Jen poslední roky nebyl čas, hlídání ani peníze.
Málokdy se někam dostaneme, ale o to více si toho ceníme
Tak to jsem rád, že se ti výstava líbila! My jsme s Markétou měli nabídku dělat tam průvodce, ale moc se nám do toho nechtělo. Je to pro nevidomé jedna z mála pracovních příležitostí a dokonce není tak špatně placená. Já jsem ale nechtěl dělat opici, která předvádí zvědavé veřejnosti svůj poněkud odlišný způsob života. Nicméně myslím, že výstava má i určitý přínos.
OdpovědětVymazatTak doufám, že tě ta packa nebude bolet moc a zánět se ti podaří zažehnat dřív, než propukne. Tahle zima na to není dobrá!
Ahoj Davide, možná jste to měli vzít Bylo to skvělý. A všichni ti nevidomí mi přišli úžasní, milí, vstřícní. Bylo fascinující na chvíli nahlédnout do vašeho světa. NEBYLO to o cvičených opicích, ale o příjemných lidech a úplně jiném světě.
VymazatPáni, to muselo být hrozně zajímavé. I přes ty hákdy sis to snad užila a stálo to za to. =)
OdpovědětVymazatNeboj, holky přežijou pubertu a pak z nich budu největší kamarádky :-) A ty teď honem do tepla, hodně urologického čaje a brusinek, popřípadě kapky z lichořeřišnice a určitě bude líp. Jinak výstava vypadá úžasně, nevidomé obdivuju, já bych se asi někde přizabila :-( Ještě více obdivuju pak ty, co nevidí a bohužel ani neslyší, to jsou u mě Frajeři, že dokážou existovat :-)
OdpovědětVymazatAni nevíš, jak moc jsem ráda, že jsi zažila tak krásný den! :) Jeden den odpočinku.
OdpovědětVymazatChápu, že ty hádky jsou otravné (já každý den poslouchám hašteření svých mladších sourozenců a občas mám fakt chuť jim utrhnout hlavy :D), ale jednou na ně budeš vzpomínat a smát se u toho. :)
Ta výstava vypadá fakt zajímavě, asi někoho přesvědčím, aby tam se mnou zašel. :) Zase bych si připomenula, jaké je štěstí, že mám jen brýle na dálku.
Výstava byla určitě moc zajímavá. S protivnými sestrami mám taky své žážitky, ono to všechno přejde, ale ještě pořád se nemají tak rády, jak bych si představovala. Tomu člověk neproučí. Nedávno jsme se poznali se dvěma sestrami, stejného věku jako naše holky, které náhlým úmrtím otce byly postaveny před úkol - převzít prosperující firmu. Mám je moc ráda a zdá se, že i ony nás. Je úžasné, jak se k sobě chovají. Naposledy mě ohromily tímto: jedna z nich má dceru a dostala dotaz, kdy bude další děťátko. Její odpověď byla - My bychom rádi, ale teď je na řadě sestra, obě najednou nemůžeme být mimo firmu.
OdpovědětVymazatS tím žánětem moč. měchýře si nezahrávej, neotálej a radikálně a hned to řeš, ať není hůř.
Ta výstava je moc fajn. Byla jsem tam asi před před půl rokem. Jediné, co mi vadilo, že člověku nazačátku seberou brýle:).(Mám skoro patnáct dioptrií a tudíž jsem bez nich jako přisleplí krtek.) takže když jsem pak na konci vylezla ven, ostatní se radovali ze znovu nabitého zraku, zatímco já jsem zmateně šmátrala kolem sebe a snažila se hmatem a zbytky zraku zjistit, které brýle uložené na recepci jsou ty moje. (Bylo to docela komické, vzhledem k tématu výstavy). Naštěstí to nebylo zase tak těžké, byly to ty nejtlustší.
OdpovědětVymazatJo, a k tomu hádání: Docela s vámi soucítím. Nás je doma celkem šest, a když se do sebe pustíme je to hrozný mazec. Ale je fakt, že když se něco děje dokážeme se o sebe opřít.
Lída
Taky jsem na té výstavě byla, už je to skoro rok, to to utíká. Byla jsem tehdy nadšená a poslala tam spoustu dalších lidí. Docela jsem koukala, jak je svět nevidomých "vymakaný". Jen ještě nějak podobně nastavit svět lidem s mentálním postižením, to by bylo super...
OdpovědětVymazatAmélko, věřím, že k sobě holky cestu najdou. Mám o pět let mladší sestru, v dětství jsme se nesnášely a praly (ona bohužel vyhrávala), v pozdějším mládí jsme se tak nějak míjely. A zhruba od mých 25 let jsme se najednou našly a už přes deset let je to moje nejlepší kamarádka, kterou mám moc ráda, a věřím že je to oboustranné. Tak jen nevěš hlavu ;)
OdpovědětVymazatPS: A mně odborník - urolog na zánět močových cest důrazně NEDOPORUČIL urologický čaj. Na ledviny ano, ale na zánět je prý příliš dráždivý... Doporučoval raději řepík a kopřivu.
MNĚ BY SE TO TAKY LÍBILO, ALE PRO šárče to asi ještě nebude...
OdpovědětVymazatNeviditelnou výstavu jsme s dcerou měly v plánu už někdy od loňského roku. Jenže pokaždé se mi zdálo, že jsou zajímavější věci, které musím vidět přednostně. Někdy začátkem února jsem zjistila, že výstava má být pouze do konce března. (naštěstí ji prodloužili do konce roku). A tak jsme si řekly, že některý den vyrazíme. A včera zničehonic Majda navrhla, abychom šly. Zabukovala vstupenky a dneska po "o" jsme vyrazily. Ještě teď jsme obě plné nadšení, moc se nám výstava líbila, i když jsme vlastně "nic neviděly". Jen tu černočernou, neproniknutelnou tmu - nikdy jsem takovou tmu neviděla. Měli jsme skvělého průvodce Ondru a skvělá byla i parta slovenských návštěvníků. A ta radost z věcí, které jsme po hmatu všichni poznávali - neustále se ozývalo spontánní - jé hrnec s pokličkou, jéééé to je mlýnek na kávu, poznala jsem srp, jé tady je oloupaný česnek, ananas, plyšový pes, juuuu já držím Davida za ... :-), teď jsem se úplně ztratila, "viděla" jsem pračku, umyvadlo, atd. Moc se mi líbilo poznávat po hmatu sochy, až na srnku, která nás potrápila a nejdřív byla liškou a poté zajícem, jsme všechno poznaly správně.
OdpovědětVymazatA už se obě těšíme, jak si výstavu zopakujeme i s druhou dcerou. Přeci jen, spoustu věcí jsme "neviděly"
Ahoj Jitko, ano, výstava byla úžasná. Já mít peníze, tak jdeme znovu. To spontánní nadšení z hrnku, z talířků, z nálezu pračky nebo odpadkového koše bylo skvělé.
Vymazatodpadkový koš jsem nenašla :-(. Určitě nám spousta věcí utekla, já například nenašla ani telefonní budku a dcera ano. Nevím, jestli v koupelně byla i vana, netuším, jestli bych dokázala vypít potmě kávu, aniž bych ji rozbryndala. Nezkusila jsem žádnou hru - až doma. Dcera totiž vidí potmě dost mizerně a tak když je venku tma a ona se vrací domů, používá bílou hůl. Mně ale nikdy nenapadlo si vyzkoušet chůzi s ní. Ani na té výstavě. Máme doma hru quatro - jsou to čtverečky s vyřezanými obrazci. A tak až doma jsem si zkusila hádat, co jaký čtverec obsahuje. A třeba poznat uvnitř srdce - to mi dalo zabrat. A s bratrancem, který je nevidomý od narození, jsem si třeba četla knížku (tedy on) a hrála člověče nezlob se - i když jsem na hru viděla a hrála poctivě a Petra se snažila vyhazovat, prohrála jsem každou hru. A tak je opravdu důvod, výstavu si zopakovat.
Vymazat