Proč nepozná, že je tma?

Otázka:

Dobrý den, rád bych se zeptal na něco, co už ve Vaší poradně zaznělo – jedna maminka se ptala, proč si její syn nerozsvítí, když je tma. To je přesně případ našeho syna – on prostě sedí skoro ve tmě, mžourá do knížky a nerozsvítí si. Když přijdu a zeptám se ho, proč si nerozsvítí, tak neřekne nic a když mu rozvítím, tak jen poděkuje. Několikrát se dokonce po takové otázce rozplakal – ne nahlas, jen mu skápla slza. Moc by nám pomohlo, kdybychom věděli, co mu brání, aby si rozsvítil sám.

Děkuji, Pavel T.

Odpověď:

Dobrý den,

Ta maminka vlastně položila více otázek, které si byly podobné, mimo jiné se také ptala „proč ho nenapadne vzít si jídlo, když má hlad, proč neřekne, že ho něco bolí“. Všimněte si, že všechny ty situace mají společnou jednu věc: změna stavu z „předchozího“ do „nynějšího“ se odehrává postupně. To je něco, s čím řada autistů bojuje – bez problémů zaznamenají, vše, co se stane rychle v čase, ale pokud k něčemu dochází postupně, prostě to nezaznamenají. Vy pravděpodobně v nějakou určitou chvíli, kdy se setmí, zjistíte, že na to špatně vidíte a rozsvítíte si. Autistovi se sice čte stále hůře, ale dokud čte, bude pokračovat. Jakmile by se měl rozhodovat, začne přemýšlet o tom, jestli už světelné podmínky odpovídají tomu, aby rozsvítil (a tím vyčerpával energetický fond, který může být využit jinde užitečněji), nebo jestli to ještě není nutné/vhodné a bude mít po čtení.

Jsou věci, které se dají posoudit snadno:  „okno je zavřené“ nebo „okno je otevřené“; pokud není zámek okenního kování nastaven tak, aby okno nešlo otevřít pouhým tlakem, je okno zavřené; pokud je okno aspoň trošku pootevřené, tak lze diskutovat o míře otevření  a třeba percentuelní nebo objemové propustnosti vzduchu, ale pořád je to otevřené okno – o tom nemůže být sporu.

U jiných věcí to není zdaleka tak jednoduché: „Když bude zima, vezmi si mikinu“. Co je to přesně „zima“? Existuje jasný ukazatel, například že vždycky, když je zima, tak padá sníh? Vím, že jsem tvrzení v předchozí větě napsal obráceně, jen ukazuji, že sníh nemůže být indikátorem zimy – a taky nic jiného. Pocit chladu je totiž pro každého velmi individuální, přesto se všichni neurotypici chovají více méně stejně a více méně stejně se oblékají v závislosti na počasí.

Autista je uprostřed toho ponechán bez jasných pokynů, tak stojí bezradně v předsíni a přemýšlí, jestli je venku zima – zkouší si představit, jak jde ven a co to s ním dělá. Pak se jde podívat na teploměr, ale protože neexistuje žádné pravidlo, které by říkalo, že „zima je stav, kdy má atmosféra při povrchu země méně než 12 stupňů Celsia“, tak mu údaj (řekněme 15 stupňu) nic neřekne – není v tom obsažen návod „jdi v mikině“ nebo „jdi v tričku“; ale přitom (v linii jeho pohledu) zjistí, že jeden z obyvatel protějšího domu nechal okno dokořán a záclona se zachytila za nerovnosti na omítce – teď hrozí, že se poškodí, což autistu velice znervózní: musí odvrátit pohled a je si jist, že od této chvíle se bude snažit řadu dní zahlédnout, jestli záclona na tom okně není nějak potrhaná. Jde se tedy podívat na balkon, kde zjistí, že úplné teplo není, ale taky to není  na kožich (já když vycházím z domu, tak zajdu na balkon i několikrát), přitom čichem zaznamená, že sousedka pod nimi nedávno pověsila prádlo a začala používat jinou aviváž, než dosud.

 Autista uvažuje o síle větru, který může pocit chladu ovlivnit: pozoruje chloupky na ruce, nepatrně se pohybující v mírném větru, ale vodítko mu to nedá, jen se na chviličku zamyslí nad tím, že vrásky na kloubech prstů mají nesmírně zajímavou strukturu a zda by šly využít daktyloskopicky. Snaží se tedy uhádnout, jak se bude počasí vyvíjet a zahledí se na oblohu, načež je fascinován zajímavým jevem, kdy oblačnost na horizontu teď vpodvečer vypadá jako pohoří a zamyslí se nad tím, jak by to asi v takovém pohoří vypadalo, jestli by úbočí byla porostlá lesy a klečí, nebo travnatá nebo jen holá nehostinná skála; napadne ho, že by tam určitě tekly nějaké potůčky, které má v oblibě a že by to byl opravdu prima výlet, kdyby  se tam vydal. Poté si s lítostí uvědomí, že to pohoří vlastně neexistuje a vrátí se do bytu. Tam se zastaví, uvědomí si, že vlastně odchází a vydá se do předsíně, ale cestou si teprve vzpomene, proč byl na balkóně. Vrátí se tam tedy a po vyhodnocení teploty (nic moc, ale dá se) a větru (skoro nefouká) začne pozorovat ony mraky ve snaze zjistit, jestli se nepohybují směrem k němu, což by mohlo znamenat přeháňky a chlad (přitom usilovně zahání představy pohostinných horských úbočí s potůčkem vinoucím se kolem romantické roubené chaty v prudkém svahu, cesta k ní je dlážděná velkými placáky, aby to na ní neklouzalo při dešti a zábradlí z tenkých kulánů je nepřirozeně vysoké, protože slouží i jako navigace, když v zimě napadá sníh do vysokých závějí a třpytí se v zimním slunci, co se jen tak mihotá mrazivým odpolednem – jak útulné musí být sedět v tom mrazivém počasí za okýnkem vytopené chalupy s velkám hrnkem horkého čaje v rukách a to horko z čaje zvolna sálá do celého těla …). 

Nakonec vzdá snahu, protože se zdá, že masa oblačnosti na horizontu se ani nehne – možná už se začala materializovat poslušna autistovým představám. S povzdechem, že se na balkóně stejně nic nedozvěděl, se nakonec úplně převlékne a vezme si tmavě žluté tričko (díky té barvě je mu v něm tepleji, takže když je vedro, nemůže ho nosit), vytahá věci z malého batůžku, který si chtěl původně vzít a přeloží je do většího, kam přidá teplou mikinu (kdyby mu bylo zima) a kšiltovku (kdyby se rozpršelo) a šátek (kdyby mu bylo zima v mikině) a kapesník (když bude zima, může dostat rýmu) a pastilky proti bolení v krku (hlavně nenastydnout). Než batoh zapne, zamyslí se a přidá ještě tenké tričko (kdyby se potil v tom žlutém; kdyby mu byla naopak zima, ale v mikině horko, může si vzít obě trička).

Proč to celé vyprávím? Snažím se přiblížit uvažování autisty, když je vyzván, aby rozhodl o něčem, kde je třeba použít odhad, aproximovat a risknout rozhodnutí v zájmu té nejsprávnější (autista by řekl nejméně špatné) volby. Mnozí autisté než by absolvovali popsané martyrium, tak si prostě stanoví, že budou chodit v tričku a kraťasech a snášet nekonečné otázky, jestli jim není zima nebo horko – získá jim to velké množství volného času.

Abych okomentoval ještě zbytek otázky: zmiňujete, že syn má sklon se rozplakat, když se ho ptáte, proč se nerozvítí. Sám potvrzujete, že jste mu tu otázku položil už mnohokrát, tak proč se ho na to ptáte? Máte pocit, že tentokrát už konečně odpoví, nadechne se a řekne „Protože … „? Já chápu, že to považujete za řečnickou otázku, ale ON to nechápe. A protože je si vědom toho, že neumí odpovědět a uvědomuje si, že vy to víte, považuje tu otázku za výčitku. Překládá si jí asi takto „Proč si ty demente nerozvítíš? Copak nevidíš to, co vidí každej debil, že už je dávno tma jako v pytli?“ a utvrzuje ho to v jeho přesvědčení, že je méněcenný a jen ostatním překáží a obtěžuje je. 

On prostě NEVÍ, kdy je ta chvíle, kdy si má rozsvítit. Přitom stačí velmi málo: až přijdete do jeho pokoje a uvidíte, že tam sedí ve tmě jak o dušičkách, tak mu jen nabidněte: „Chceš rozsvítit?“. Vsadím se s vámi o co chcete, že nadšeně přisvědčí. Výsledku – dítě sedí v osvětlené místnosti – bude dosaženo, aniž by z toho měl kdokoli špatný pocit.

Autisté zkrátka mají potíže, když mají posuzovat jevy, ke kterým dochází postupně. Když autistovi řeknete: „každý den v 10 hodin vyluxuj“, bude to dělat s takovou spolehlivostí, že se bude snažit luxovat, i kdyby měl všechny končetiny v sádře ;-), ale když mu řeknete „když to bude potřeba, tak vyluxuj“, tak ho uvrhnete do chaosu  a výsledek nezaručí nikdo. Snažte se mu tedy v tomto směru vyjít vstříc: buď mu s danou činností bez emocí pomožte jak jsem popsal, nebo mu dejte pravidla, podle kterých má tuto činnosti dělat. Určitě bude šťastnější a tím budete spokojenější všichni.

autor: Michal Roškaňuk

http://www.adventor.org/poradna/29-proc-nepozna-ze-je-tma