11. září - výročí pobytu v nemocnici

Další článek od Zdenky:

Dnes bylo výročí teroristického útoku na věže WTC v New Yorku. To bylo první, co na mě dnes vykouklo, když jsem zapnula PC.
Dobře, je mi líto lidí, co tam umřeli, ale to je tak vše. Mám svoje starosti, jak Vy, co čtete moje články, jistě víte. Taky mám dnes výročí. Jsem přesně 60. den v nemocnici.

Dnes je tomu 60 dní, co jsem tady. Tady - v nemocnici. Šedesát dní plných utrpení, ale i sebepoznání a zjištění, že dobro je ještě mezi námi. Pohledy od Vás, dobrých duší zatím naštěstí stále chodí.
Každý den se nemůžu dočkat, kdy už přijde pošta. A každý den, kdy přijde, vypnu. Prostě přestanu myslet na to, že jsem v nemocnici a začtu se do pohledů od Vás a cestuji a raduji se.

Dnes mi zavedli epidurální katetr, tedy tu hadičku do páteře, která by mi měla znecitlivit spodní polovinu těla, ve které mám strašné bolesti. Bohužel se zatím nic nekoná a já bolesti stále cítím. Doufám že to je jen do té doby, než nastoupí nějaká hladina v těle nebo než to vyladí. Protože jsem si od toho slibovala hodně moc. Těšila jsem se, že se konečně zbavím těch strašných bolestí a jak jsem psala, zatím nic. Můj zdravotní stav se bohužel zatím nijak nelepší, ale neztrácím naději v to, že bude líp.

Vím, že se úplně nevyléčím, ale těším se až se dostanu do stavu, kdy zase budu moct žít jiný život než tady ten nemocniční. Ten stereotyp mě tu zabijí. Už se těším, až si budu moct dát jídlo kdy chci a hlavně se těším na to, až budu moct mezi lidi. Už mě tu z té samoty asi fakt hrabe, protože posledních pár dní se tu večer strašně bojím. Nedokážu říct z čeho mám strach, ale mám ho. To ticho tady a samota asi dělá své. Kolikrát až panikařím z toho strachu. A obdivuji lidi, kteří samotu vyloženě vyhledávají. Já jí opravdu nemusím tak dlouho. Jsem prostě tvor společenský a to se o mě ví. Vědí to i lékaři, od kterých jsem za poslední týden dostala pochvalu za to, že neklesám na mysli. Asi je nenapadlo, že to jinak nejde. Že jinak bych se tu opravdu zbláznila. Mám tu brečet? Nic to nevyřeší a budu z toho mít ještě vysokou teplotu. Jasně,občas si zabrečím a to se mi pak trochu uleví. Dostanu tím ze sebe negativní emoce. Ale nepřeháním to. Snažím se raději usmívat když to jde. Snažím se té nemoci vysmát do očí. Třeba se naštve a uteče. Možná naivní myšlení, ale tonoucí se stébla chytá, ne? Prostě zkouším už vše...a naštěstí se mi daří držet si vcelku přijatelně dobrou náladu. Jen nevím co mám teď dělat s tím strachem.

Nechci se stále opakovat, ale opravdu Vám všem moc děkuji za pohledy a dopisy, které posíláte. Někteří z Vás přiloží i svůj příběh a je mi ctí, že jste se svěřili zrovna mně. Každý z nás je jedinečný tak jako jeho život.

Jsem ráda,že jste se stali součástí toho mého!!! Jak už jsem psala minule. Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Někteří zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život.

Mně se za posledních 60 dní totálně změnil. Nemyslím kvůli zdravotní stránce, ale kvůli té duševní. Uspořádala jsem si myšlenky, pozměnila priority. Poznala spousty lidí, osudů. Poznala jsem,kdo jsou moji opravdoví přátelé a kdo se jen tak tvářil. Zjistila jsem na kom mi nejvíc záleží a kdo je mému srdci nejblíž. Prostě celkově mi tento pobyt učinil spousty poznání za které jsem vděčná.
Říká se,že na všem zlém se má hledat něco dobrého...A mezi to dobré patříte Vy!!! Děkuji Vám!!! Hlavně díky Vám to tu zvládám. Bez boje není vítězství. A právě i kvůli Vám budu dál bojovat, bojovat, bojovat....

PS: A jako vždy na konci. Pro ty z Vás, kdo by mi chtěl ještě poslat pohled přikládám adresu. Moc mi tím pomáháte, takže ještě jednou díky.
Adresa sem do nemocnice je Fakultní nemocnice, budova č.10 - oddělení E , Sokolská 581, Hradec Králové 500 05.  A připsat tam že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.

Čítajte viac: http://zdenkaminarikova.blog.sme.sk/c/307259/DikyJe-fajn-nebyt-na-vse-sam.html#ixzz26CB4lZXN