Jendovi se kniha nelíbila...
Plakal a nechtěl se na ni ani dívat...
....tedy spíš na lidi a na děti v té knize.
Knihu jsem před pár dny vyndala ze skříně znovu a světe div se, Jenda neutekl, ale pár minut bedlivě poslouchal.
Naštěstí má teď období, kdy má knihy rád.
V knize jsou přesně ty situace, které děti (ale často nejen děti, ale i dospělí) s PAS nezvládají, např.
kapitola:
- Pozdravím známého... a navážu "oční kontakt"... (s tím mají autisté často potíže)...
Pozdravím cizího člověka na schodech.....
- Rozloučím se...
(Jenda má tendenci ječet, utíkat, válet se po zemi.... A já pak mám vydedukovat, co CHCE...).
Obrázek - "Nekopu do dětí"....
Pro větší názornost je u špatného chování "šklebounek" a u správného "usměvavý smajlík"....
Že vám to neřekne nemluvící autista, to je všem jasné.
Jejich: "A proč TO neřekne?" už nemůžu ani slyšet....
Jenda pláče např. tehdy, když má někdo mokré vlasy, když mají holky pyžamo s včeličkama, když strouhám strouhanku, když naklepávám řízky, když má mokré tričko, když mám vlasy sepnuté do drdolu, když fouká vítr, když prší, když mu svítí sluníčko do očí, když nemůže najít dudlíka a mohla bych jmenovat spoustu dalších a dalších situací...
O většině vím a když nevím, přichází "peklo a řev"...
Někdy čekám, až mi řekne, co chce... a teprve, když Jendu chytá AMOK, protože mu "nerozumím"..tak začínám detektivní pátrání...
"Není mu zima? Nemá hlad? Nemá žízeň? Nebolí ho něco???
Nesvítí mu sluníčko do očí? Není mu horko? Zima? Nechce spát? Nebojí se něčeho?..."
To jsem odbočila.
Dále je tam kapitolka:
- Něco mě bolí...
- Někdo pláče"...
Poskytnout útěchu často neumí ani dospělý autista, natož dítě. A u této kapitoly si nejsem jistá, zda se to dá naučit... (a nechci rozebírat můj nedávný pobyt v nemocnici....)
- Co dělat, když něco nevím..... (Jenda má tendence plakat, utíkat, nadávat, být agresivní..)
Musí se naučit JAK JINAK zvládnout tuhle situaci a také říkat slůvko NEVÍM.
NIKDO se nemusí stydět za to, že něco neví.
(Jenda místo toho říká "hovno, prdíš ap.") ....Paní psycholožka tomu říká "fekální humor".
.
- Co dělat, když se mi něco nelíbí ...
(Jenda ječí, pláče, schovává se pod stůl, bije toho druhého...) a měl by se naučit, jak vyjádřit své pocity a JAK dát přijatelným způsobem najevo, co se mu nelíbí.
Musí vědět, že únikem a agresí NIČEHO nedosáhne.
Mezi dalšími tématy zmíním:
- Jdu se nechat ostříhat (stříhání vlasů, nehtů, mytí a česání.... to Jenda nesnáší)
- Nové jídlo stačí zkusit (Jenda odmítá nová jídla.... i za jednu lžičku nějakého jídla nebo za 1 list salátu může dostat odměnu)
- Nevím, kde jsem
- Jak se chovat v obchodě (neválím se po zemi, neječím, neshazuji potraviny z regálů, nevrážím košíkem do lidí ...ap.)
- Můžu prohrát
- Čekání ve frontě
- Druhému jsem něco pokazil
- Potřebuji pomoc
aj.
Je to podobné, JAKO když jsem Jendovi nedávno nafotila sociální situace u nás DOMA
.... (aby to VIDĚL - AUTISTA to potřebuje vidět "černé na bílém"):
- Nafotila jsem, jak se má chovat ke svým sestrám, k jejich kamarádkám (po dětech neházím kamení, písek, nehoním je, nemlátím je ničím, nejsem verbálně agresivní ap.).
NAFOTILA jsem , JAK se chovat k babičkám (babičku netahám za svetr, nemlátím flétnou, nehážu jí hračky za výstřih...), ke kytičkám.... k Betynce....
JENŽE zjišťuji, že i když Jenda je chytrý kluk a všechno TEORETICKY ví, tak to neumí převést do praxe...
Na všechny otázky mi většinou správně odpoví....ale v praxi to moc použít neumí.
A nebo to, co pilně nacvičíme DOMA, tak to neumí přenést do jiného prostředí.
To, že se doma naučil pozdravit, poděkovat, to neznamená, že by to uměl venku.
Mohla bych si myslet, že častým opakováním, postupným vývojem a s přibýváním let ap...se to Jenda naučí....
Ale opravdu se to naučí?
Znám dospělého autistu, který to teoreticky taky všechno ví, ale v praxi (hlavně ve stresu) to málokdy použije.
Ví to, pokud o tom "jen v klidu mluví". Dokonce ve škole dostával z psychologie dobré známky, ale PRAXE...?
V afektu téměř vždy použije "zkratovitou a nevhodnou" reakci....
Ale o tom jsem mluvit nechtěla.
NADĚJE přece NIKDY neumírá....
Co se Štěpy týká, mám takovou strategii, která mi ochraňuje zbytky duševního zdraví. Nic neočekávám. Ani zázraky. Protože se nehodlám stresovat něčím, co třeba nepřijde. Nechci ani náznakem myšlenky tomu zvláštnímu dítku dávat znát, že chci, aby někam pokročil. Protože ho beru takového, jaký je...
OdpovědětVymazatMoje slova. To je přesně to, co dělám. MILUJI ho takového, jaký je. Nejen jeho. Všechny své děti. Nemám žádná očekávání. Chci jen, aby byly šťastné a spokojené.
OdpovědětVymazatZase jsem se dozvěděla hromadu zajímavých věcí. Ta knížka se mi zdá moc dobrá. A to, že Jeníček scénky chápe, ale zatím nedokáže vždycky správně uplatnit, je mi docela pochopitelné. Jsem přesvědčená, že jednou toto všechno zvládne a když ne do písmene, nic se neděje. Každý z nás někdy ve stresu zablbne, že se pak sám za sebe stydí, ale jsme jen lidi a ne naprogramovaní roboti. :-))
OdpovědětVymazatJarko, i mně se ta kniha moc líbí. Jsem ráda, že do ní se mnou Jenda nahlédl.
OdpovědětVymazatDěti by se z knih měly učit psát, počítat, zeměpis atd. a ne třeba očnímu kontaktu. Bohužel ale autíci se tohle potřebují naučit, není jim to dáno, a právě takovéto šikovné knížky jim snad mohou trochu pomoci. Je to pěkná kniha, která názorně ukáže všelijaké situace.
OdpovědětVymazatTaky věřím, že se vše naučí a postupem času bude i používat. A i kdyby ne, tak jste spolu alespoň strávili pěknou chvilku.
rozšiřujete mi neustále obzory.
OdpovědětVymazatVěřím, že Jeníček své teoretické dovednosti převede i do praxe.
Tak tohle byla lekce i pro mne, milá Amelie, nechodím sem k tobě moc často, protože si myslím, že cokoliv bych ti mohla říci je bezúčelné, protože ty víš o svém dítěti víc, nežli mnohý lékař duší. A to co tady na svém blogu děláš je fantastická věc, mnoho maminek a tátů, kteří si někdy, tak jako ty musí pomoci sami, a mnoho zkušeností by rádi získali a také předali dál, je vděčno za to co děláš, jak jim vlastně pomáháš porozumět. Kdysi jsem viděla film s Dustinem Hoffmanem, o autistickém bratrovi, a to je tak asi vše co vím, a musí to být těžké, bůh ti pomáhej, a andělé ať drží nad Jeníčkem, svou ochrannou ruku. Anna
OdpovědětVymazatAničko, moc Ti děkuji za milý komentář. Vážím si toho, když přijdeš a něco napíšeš. Nic, co někdo napíše, není bezúčelné. Často potěší i milý pozdrav, vzpomínka, modlitba, pouhá myšlenka...
OdpovědětVymazatFilm Rain man jsem viděla několikrát, ale nejvíc se mi asi líbil film "Po Tomášovi"...http://www.csfd.cz/film/260974-po-tomasovi/
Měj se krásně a zase přijď.
Amélko, čím víc se toho dozvídám, tím víc si myslím, že bys měla mít kolem hlavy svatozář.Vím, že to jsou věci, za které člověk nemůže, ale zvládat tyto situace denně a znovu a pořád dokola, vyžaduje bezmeznou dávku trpělivosti, vytrvalosti, pevné vůle a síly, hlavně síly, která pomáhá vydržet.
OdpovědětVymazatAle na druhou stranu... můžu ti říct, že občas trpím záchvaty vzteku (většinou plynoucí z pocitu bezmoci) a buď s něčím třísknu, nebo, když byla ještě máma, tak jsem se pohádala s ní. (Většinou, bohužel, byla jednou z příčin mého vzteku. Nebo jsem byla příčina já sama, protože jsem nechtěla být v její představě o mě samé. Je to složité, a abych to zkrátila - pak mě to vždycky mrzelo. A vždycky jsem si říkala, že budu s nadhledem, vyrovnaná, trpělivá a milá. Myslíš že mi to vydrželo? Přišel čas a běsík v mé hlavě znova vylítl...)
Jeníčka asi traumatizuje spousta věcí, zaujaly mě ty osoby, minule měl taky negativní postoj k postavičkám z autobusu, ale pak si zvykl. Možná některé věci potřebují svůj čas, aby k nim dozrál. Hlavně se nevzdávej, jsi ohromně statečná ženská a skvělá máma!
Myslím, že tu knihu by potřebovalo kolikrát mnoho dospěláků
OdpovědětVymazatAmelie, pred casem jsem objevila tvuj blog a ted ho rada sleduju pravidelne. Mam 5ti leteho syna s atypickym autismem. Obdivuju, jak to vsechno zvladas a jak se Jenickovi venujes. Hlavne ted, kdyz jsi sama nemocna a i tak jsi neztratila motivaci a nejades si cas na ukoly s Jenickem!!
OdpovědětVymazatObrazkovy slovnik socialnich situaci jsem taky pred mesicem objednala. Da mi to dost prace syna presvedcit, aby si ho se mnou chvili prohlizel (jo to kdyby tam misto lidi byly bagry, vlaky, jeraby....), ale kdyz uz ho presvedcim, docela ho to bavi - nejradeji si prohlizi situace se "sklebounkama" - smeje se tomu, jak to dela nekdo spatne a libi se mu to. Ty spravne situace mu podle me lezou jednim uchem/okem tam a druhym ven... Tak snad se neco casem uchyti i z tech spravnych.
Drzim palce, at je ti brzy lip!!!! (Maji lekari nejakou predstavu, na jak dlouho to je? Nebo je to hodne individualni?) A at ti Jenicek a dcery delaji kazdy den spoustu radosti! Bara
Tenisáku, to máš pravdu. I mě napadlo, že by měli vydat druhý díl...A nemusel by být jen pro autisty. Třeba nějakej manuál pro muže, jak se chovat v manželství. :-P
OdpovědětVymazatBáro, děkuji za komentář. Jsem ráda, že se Ti na blogu líbí a že se vracíš. Kéž i vám slovník sociálních situací pomůže. Kdybys něco potřebovala, tak klidně napiš mailík.
OdpovědětVymazatTaky chci říct, že spoustu situací tohoto druhu nezvládá ani dospělý neuatista..nebylo by tolik nepříjemných situací s agresivními řidiči, matky by se neutrhovaly na své děti, které nejsou spouštěčem určité reakce, partneři by se nehádaly o pitomosti atak dále...
OdpovědětVymazatAndyPan, to je jasné. Jen nechci srovnávat nevychovaného člověka (a chyby ve výchově) s autismem. TO JE právě to, co mě mrzí..lidé si často myslí, že autista (Jenda) je nevychovaný "spratek"...ale on není... ON za to opravdu nemůže.
OdpovědětVymazat