Zápis do školky

 Dnes byl zápis do místní školky.
Do školky, kam chodily před pár lety moje dcery. Už tenkrát to za moc nestálo.

Byli jsme u zápisu před 2 lety a tehdy Jeníčka nechtěli.
Musela jsem si zajistit speciální školku 20 km daleko.
První půlrok chodil Jeníček na jednu hodinu jednou týdně. Druhý půlrok na 2 hodiny JEDNOU týdně.

Za posledních 9 měsíců byl Jenda ve školce kvůli mým zdravotním problémům s nohou jednou na jednu jedinou hodinu. O integraci do společnosti se tedy mluvit nedá.

Kamarádka mi říkala, že místní školka prošla rekonstrukcí, že se změnilo vedení a že berou i handicapované děti.
 A tak jsem si řekla, že to zkusím znovu. Za zkoušku nic nedám.

Jenda si nesl provázek a barevné pásky na kabely.
Doma jsem mu vysvětlila, že budu s ním, že tam nebude sám.
Že tam budeme jen chvilku a pak půjdeme domů.
Na chodbě jsem mu ukázala Štaflíka a Špagetku, zná je z pohádky.

V místnosti, kde vládlo "dusno a nezájem", vydržel asi 5 minut stát vedle mě, což na něj byl maximální výkon, ale pak už ho to přestalo bavit.
Neplakal, jen ležel na zemi a opakoval, že chce domů.
Miluji to jeho: "Koupíš něco Jeník nepakal?" (Koupíš mi něco, když jsem neplakal?)

Snažila jsem se vysvětlit paní ředitelce, že požadavek APLY  před více než rokem byl integrace s asistentem denně na celé dopoledne.
POKUD tomu tak nebude, bylo ve zprávě napsáno, že snižuji šanci na lepší prognózu.
 Já?!
Jako kdybych za to mohla, že ho na delší dobu nikde nechtějí.

Snažila jsem se paní ředitelce vysvětlit, že beru spoustu léků na bolesti, že mám nefunkční nohu a bojím se řídit.
Snažila jsem se vysvětlit, že byl ve školce 1 hodinu za posledních 9 měsíců.
Snažila jsem se vysvětlit, že by mi ho tam holky mohly občas odvést ...
Myslela jsem si, že jako předškolák má "nárok" chodit do školky.

Paní ředitelka zase vysvětlovala své důvody... že to je školka pro "normální" děti, že nemá asistenta, že by to bylo moc papírování a přesto šance mizivé, že by to byl podvod na paní ředitelku speciální školky, že by ji o tom musela informovat, že je pro učitelku náročné mít 28 dětí a k tomu takové dítě a Bůh ví, co ještě....
Bylo vidět, že ho nechtějí.
Ano, je to náročné. Ale i pro mě.

Možná by to Jenda opravdu nevydržel. Nejspíš by to asi nevydržel.
Často má problémy "ustát" holky, natož 28 dětí.

Jenže my to ani nezkusíme. Nedostane ani možnost to zkusit.

Měla jsem dojem, že nás předcházela nějaká "pověst". Neřekla jsem na začátku o jaký druh autismu se jedná. A paní ředitelka hned začala, kdyby to aspoň byl Aspergerův syndrom...
KDYBY... žádné kdyby neexistuje.

Dětský autismus středně funkční.... nám znemožňuje "normálně" žít.

Když jsem se rozhlížela po hračkách, Jenda si lehal na zem. Nechtěl se podívat na nábytek, na kuchyňku, na plastový dort,  vlastně na NIC.
Ostatní děti si spokojeně hrály daleko od rodičů.

V jednu chvíli ke mně přiběhla malinká holčička celá v růžovém. Měla krásné zapletené copánky. S úsměvem mi řekla: "Pojď, budeme si hrát s Barbinama"....
Tehdy jsem zase pochopila, jak jiné je mé dítě.
Nikdy by k cizím lidem nešel a pokud ano, zaznělo by akorát tak "čuchni si, prdni si, zadek zadek".... a možná by vystrčil na někoho své pozadí.

Před 2 lety ke mně takhle přiběhla asi 2,5 letá holčička s Downovým syndromem a nabízela mi kočárek s panenkou. Tehdy jsem se rozbrečela, protože Jeníček tohle, ač o hlavu vyšší, v tu dobu neuměl... Neměl zájem o komunikaci.

Teoreticky má Jenda nárok být ve školce snad 6 hodin denně, prakticky asi nebude ani 6 hodin za celý školní rok.

Pak už jsem Jendovo utrpení neprodlužovala a šli jsme ven.

Vyzkoušel si naposledy houpačky na zahradě.

Nikdo na hřišti nebyl a tak byl spokojený.

Jenda pobíhal po hřišti a já jsem přemýšlela.  Došla jsem k názoru, že to tak asi má být.
Asi je pro něj opravdu lepší speciální školka 20 km daleko. Asi je pro něj opravdu lepší mít okolo sebe jen 3-5 dětí.
Asi opravdu (zatím) nemá na to zapojit se do společnosti.

Přiznejme si, že na to nemá.
A možná se nezapojí nikdy. No a???
Nikdo nevíme, co bude "zítra".
Hlavně aby byl šťastný...
Myslím, že je šťastný, když jsme spolu.
Miluji ho. Příjímám ho takového, jaký je a na ničem jiném nezáleží.

Překvapilo mě, že Jeníček zkusil i skluzavku.

Bál se a chtěl pomoci.

Sjížděl pomalu a ručkoval po hranách skluzavky. Nepustil se.

Sjel asi 3x a šli jsme do auta.

Školka zvenku vypadá moc hezky.
Škoda, že uvnitř zůstalo vše při starém.

Nezájem o dítě s nějakým handicapem.

Jenda už toho měl dost a byl nejvyšší čas jet pryč....