Otevřená zpověď mladíka s možnou diagnózou AS

Dnes vám předkládám další otevřenou zpověď. 

Protože první "dopis" mé kamarádky s Aspergerovým syndromem měl velký úspěch, dám vám nahlédnout do duše 22 letého mladého muže, jehož život není procházkou růžovou zahradou.
Mladý muž si dělal sám nějaký test na internetu v angličtině a ve výsledku mu AS (pravděpodobně) vyšel.

Mladík s tím samozřejmě souhlasil, dokonce ho to napadlo samotného - po přečtení dopisu mé kamarádky.

A tímto mu patří můj vřelý dík.

Podobná "otevřená zpověď" může pomoci i dalším lidem, kteří "tápou" ve tmě a kteří mají často pocit, že jsou jiní, divní, méněcenní, v depresi. ap., jak mi mnozí z nich píší. Jsem jim vděčná za to, že se nebojí svěřit se "někomu" se svými problémy, protože vím, jak to pro ně musí být těžké.

 Samozřejmě že "nedělám diagnostiku".  Jen jim mohu občas pomoci s nějakým problémem, někdy jim mohu poradit, nasměrovat je k dotazníkům ohledně AS, nebo doporučit odborníky na danou problematiku.

Ale ono jim často stačí "jen" to, že jim někdo poprvé v životě naslouchá, že to poprvé v životě mohou někomu říct, že jim někdo rozumí a  hlavně "nenadává" jim za něco, za co většinou vůbec nemohou.

A já si jejich důvěry nesmírně vážím.

Takže AS…?

Pokusím se napsat co nejvíc co si pamatuju. Včera v noci jsem nad tím dost přemýšlel a vytáhl z hlubin i věci, o kterých jsem si myslel, že jsem je už dávno zapomněl. Bude to možná dost chaos.

Tedy nejstarší věc, co si dokážu vzpomenout je, jak mi byly asi tak 4(?) roky a stěny v celém bytě byly všude pokreslené čísly, v kuchyni pod hodinami bylo napsané 42.

Ze školky si pamatuji jenom že jsem si velmi moc hrál se stavebnicemi Cheva & Seva (LEGO až později), a jezdil jsem si s takovým plastovým náklaďákem z úplně hrozného plastu.

Nikdy jsem nedokázal usnout po obědě. Ta hodinka nebo kolik to trvá je málo času na to abych dokázal usnout.

Ve škole to bylo trochu horší. Nechápal jsem, že se někdo musí ještě doma učit, když já jsem to nikdy nedělal. O přestávce jsem vždycky paní učitelce nakreslil nějaký satelit, raketoplán nebo asyrské beranidlo, skoro cokoliv co jsem našel ve všelijakých encyklopediích. 

Spolužákům se to asi nelíbilo. Stačilo aby mi jenom hrkli do lavice nebo sebrali pastelku, tak jsem se dokázal šíleně rozbrečet nebo je úplně seřvat. Pokud to přehnali a překročili práh, tak jsem se je snažil uškrtit nebo dát jim pěstí. Potom jsem se zhroutil a brečel. Nesnášel jsem, když mě stahovali z mé intelektuální stratosféry. To pak byli pěstouni dost překvapení, když kluk který není žádný mlátič najednou někomu vyrazí zub, rozbije hlavu. V tělocviku zas pro změnu kluci do sebe „ze srandy“ stříleli kopačákem nebo florbalovým míčkem. Jestli tohle byla sranda, tak já nevím. Párkrát jsem o někoho přerazil florbalku.

Přitom bych nikdy nikomu neublížil, nemám rád konflikty, rvačky nic, ale kolikrát jsem přitom přestřelil a "pro zábavu" strkal do lidí, hodil svačinou, pusinkoval holky (Bože, to jsem fakt dělal? L)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak jsem poprvé šel na SŠ, tak se mi začaly dost horšit známky a navíc už ani vztah s pěstouny nebyl nijak dobrý. Skončilo to tak, že jsem se vrátil k otci, kterého jsem neviděl od svých cca 5ti let. Ale to nebylo moc vhodné rozhodnutí. Otec si často domů vodil svoje známé na pivo a tak. A dohromady 5 lidí v 1+1 bytě není nic pro mě, nemluvě o tom, že mluvili tak nahlas, že megafon by rozhodně nepotřebovali. Pak přišel o práci a šlo to ještě víc z kopce. Přes týden jsem byl aspoň na internátě, ale víkendy nic moc. Buď jsem byl někde zalezlý v internetové kavárně nebo jsem si četl v Tescu.

Prospěch se mi dál zhoršoval, až jsem nakonec musel přejít na jednodušší SŠ, ale to byla katastrofa. Na průmyslovce jsem nebyl zrovna nejoblíbenější (každý o mě říká, že jsem génius, ale zároveň blázen), ale alespoň tam nebyly žádné větší konflikty. Navíc byl se mnou ve třídě i můj nejlepší kamarád, se kterým se znám už z gymnázia. My jsme se vždycky vzájemně podporovali. Na té druhé škole to bylo už děsné. Nedali mi pokoj ani na na chvíli, takže jsem začal chodit za školu, protože jsem nechtěl jít do třídy s představou, že se někomu podaří zase překročit práh a vyprovokovat mě až k záchvatu, který jsem v té době už 3 roky žádný nedostal. Nakonec mě vyhodili, k otci jsem se vrátit nechtěl, takže jsem skončil na ulici, kde jsem s pár přestávkama, kdy jsem chvíli pracoval, až doteď.

Trvalo to sice dlouho, ale nakonec mě osvítilo, takže jsem se znova přihlásil na SŠ. Všechno zlé bylo nakonec k něčemu dobré. Mě už nic nebavilo, navíc čím víc jsem hledal sám sebe a zjišťoval, že fakt jsem "divný", tím víc jsem upadal do deprese. Ale jednou ve dvě v noci jsem si prostě řekl: "Sakra, trvalo ti to sice přes tři roky, ale konečně ti to došlo, dodělej si školu, zařiď si Heřmánek (to je takový domov pro mladé do 26ti let, z dysfunkčních rodin, z ulice atd...), a vůbec neřeš jestli nějaký AS máš nebo ne. Máš toho o tom nastudovaného víc než dost, víš kterých situací se vyvarovat, víš které excesy potlačovat. Dokážeš to. Prostě ti už nic jiného nezbývá."

No a v záři teda jdu znova do školy. 

Sice nevím jak se budu vyjímat mezi těmi 15ti letýma děckama, ale doufám že to nebude tak hrozné.

Ohledně dívky...no...čím víc přemýšlím, jak ji najít, tím méně chápu jak se to vůbec někomu může podařit. Co mám očekávat, co můžu nabídnout? Jak to vůbec funguje? Akorát kdysi asi tak ve třetí třídě jsem se kamarádil s jednou o sedm let starší holkou. Jsme spolu sáňkovali, chodili po horách a tak.
Kamaráda ve smyslu KAMARÁDA mám jenom jednoho, ale my jsem skoro jak Klony. Víme o sobě první poslední, chodíme občas do hospody debatovat. Je to jediný člověk, se kterým můžu naplno mluvit úplně o všem. Navíc mezi námi už jsme si vytvořili takové jazykové mutace, že nám skoro nikdo nerozumí jak se pořádně zažereme do tématu .

S ostatními vrstevníky si jakože dovedu popovídat, ale jen o tématu co mě baví. Jsem vždycky byl "ten", se kterým nikdo nechtěl pracovat moc ve skupině nebo v týmu. Na druhou stranu pokud mě práce bavila, tak jsem odvedl práci za dva lidi.

Vůbec celý můj školní život by se dal popsat asi jako „samostatná jednotka s občasným připojením.“

Oční kontakt je takový divný. Lidem, které znám, nemám celkem problém se podívat do očí, ale cizím lidem se bojím, protože někdy mě bere nutkání se smát jak se někomu dívám do očí, takže se raději nedívám. Na vašem blogu jsem četl ten příspěvek o konferenci o autismu a v tomhle jsem se celkem uviděl:

"- Marc Segar - JAZYK OČÍ - oční kontakt je velmi těžko pochopitelný - dívám se málo nebo mnoho? Kolik sekund se mám dívat do očí druhého? Působím stydlivě, když se dívám dolů? Působím agresivně, dívám-li se příliš dlouho?
Jak působím, když se dívám stranou? Jak působím, když se nedívám vůbec?
Když se dívám moc dlouho, vypadá to jako když ho chci vyzvat na souboj? Nebo to působí tak, že se mi ten druhý líbí? Působí to intimně? Mám se u toho usmívat nebo ne?
Jaký pohled je vhodný? Jak to poznám? I upřený pohled může rušit."

Nakupování mě teda baví celkem dost, hlavní je nevšímat si lidí, ale zboží. Navíc mám skoro pořád puštěnou hudbu do sluchátek nebo si hraju s rukou na letadlo. Nemám ale rád když se tam pořádá mistrovství světa v překážení.

Doteky moc nemusím, HLAVNĚ ne od cizích lidí nebo zezadu, neočekávaně, poplácání po zádech si spojuji s pochvalou, takže taky ne. Jako malý jsem neměl rád když mě někdo nesl nebo hladil po hlavě.

Ojej co jsem to napsal za výlev? No, moje hlava Vám asi věří, já jsem sice z toho pořád takový divný, ale děkuju, že si dokážete udělat čas.

A jinak, např:

- rád rozmotávám trafa a měděný drát namotávám na špejle

- 2 dny jsem jako malý chodil se zlomeným prstem než si strejda všimnul, že otevírám láhev jenom jednou rukou a ještě k tomu pravou (jsem levák)

- absolutně žádný pepř

- k pánvi, kde se smaží olej se nepřiblížím ani na kilometr

- nemám rád pochvaly a kritiku

-muselo se mi pořád říkat "vem si čisté ponožky, slipy. Jdi se koupat. Vyčisti si zuby." Dodnes nic moc

-zvuk a dotek holícího strojku u holiče byl katastrofa. Cca do 10let. (To byl takový ten starý hnusný strojek, který kdybyste hodila do mlíka tak to udrncá na máslo)

-píšu si obsáhle seznamy postav, předmětů, dovedností a lokací z Anime

- tendence smát se kdy je to nejméně vhodné

-ve škole při přednesu básničky jsem dostával záchvaty smíchu, takže jsem nakonec musel odrecitovat zády ke třídě

- bizarní, často nepublikovatelný smysl pro humor

někdy jsem upřímný až příliš a hraničí to s drzostí, což si ale uvědomím až potom.

- nemám rád když mi něco přeruší moje naplánované trasy, nerad se vrhám do věcí naslepo

-potíže s usínáním, řetěz splašených myšlenek, které nejdou zastavit

-velká tvrdohlavost, často si nedám říct jinak než po zlém

- koušu si ret

- hraju si s prsty

-někdy sedím podivným způsobem (kolena u sebe, paty od sebe, ruce složené všude možně)

- rád rozebírám věci

- v bundě a mikině je každá kapsa na určité věci, a pokud se stane že omylem si něco omylem strčím jinam tak to pořád hledám v té jedné kapse než mě napadne podívat se i do jiných

- špatné hospodaření s penězi (dneska už to je lepši, ale musím si to rozpočítat)

- tři imaginární kamarádi, které jsem si vytvořil kolem 15. roku

- často mluvím sám pro sebe

- převádím si čísla SPZ do vzkazů. Kromě těch písmen co tam už jsou, tak převádím čísla ve formátu 1-I, 2-R, 3-E, 4-A, 5-S, 6-L, 7-T, 8-B, 9-G, 0-O. (Asi nejzajímavější zatím byl jeden slovenský SPZ, která říkala „NO LOGIC“) České spz nejsou moc vhodné na převádění, tam mě zajímá jen počet stejných číslic. Dvě jsou nic moc, Tři už pěkné, Všecky čtyři paráda, a když objevím něco jako 7T7 7777 tak skoro otevírám šampus :)

- sbíral jsem a pořád sbírám různé věci -vizitky, vzorníky žaluzií, přívěšky, simkarty, všechno potencionálně zajímavé nebo co se dá rozebrat, mechanické hodinky

Je toho dost….. jak vidíte, ale jak už jsem Vám jednou psal, čím víc toho vím o PAS, tím větší guláš v tom mám. Někdy se chovám naprosto normálně, v pohodě, zato někdy jsem hotová katastrofa. Naštve mě sebemenší banalita, které si někdy ani nevšimnu.

Někdy musím jít přes město vyloženě vedlejšími ulicemi, protože hlavní cesty jsou plné lidí. Někdy pouze skupinka tří lidí se dokáže seřadit vedle sebe tak blbě, že nevím jak je obejít. A slovo „s dovolením“ prostě nepoužiju. Musím si hlídat abych nešel za někým moc blízko a zároveň, aby za mnou taky nebyl někdo moc blízko.

Jak můžou proboha ty moje stavy takhle oscilovat? Vždyť mentálně se u mě střídá pětileté děcko s  70ti letým „zenovým mudrcem“.

Může se PAS vyvíjet? Protože jak to tak čtu, tak mi to připadá že jsem se z toho akčnějšího druhu, změnil na ten úzkostný typ. Zanevřel jsem na lidi. Bojím se už skupinek o pár lidech, navíc pokud jsou hluční, tak to jdu obloukem.

No tedy...čtěte, pište, ptejte se. Nevím jestli to je všecko, možná něco chybí, nebo jsem něco přehlédnul. Ale jak už jsem psal – NEVÍM NEVÍM NEVÍM.