neděle 4. listopadu 2012

Všude dobře, doma nejlépe!


Slíbila jsem Zdence, že vložím její článek, takže slib plním:

Dlouho jsem se neozvala, tak to musím napravit....
Bude to měsíc co jsem doma. Nádherných jednatřicet dní s rodinou a normálních každodenních zážitků. 

První dny doma byli náročné. Přišla jsem s otoky nohou a velkými bolestmi. Naštěstí je moje mamka kouzelnice, takže během pár dní jsem měla nohy zase jako laň, což znamená, že i bolesti se o dost zmenšili. Celé dny jsem spala a odpočívala. Jen jsem přišla domů, vrhla se na mě naše psí slečna Terrynka a s grácií mě přivítala. Měla ohromnou radost a první dny měla vždy když jsem opouštěla byt strach,že zase zmizím. Ono totiž ten den, co jsem odešla do nemocnice, jsem neudělala náš rituál, kdy jí musím říct, že se nemusí bát, že se zase vrátím. Takže první týdny jí bylo smutno, hledala mě a byla uplakaná. V tu chvíli se potvrdilo staré známé heslo, že pes je největší přítel člověka.


Posledních čtrnáct dní se pomalu dostávám do kondice, i když mě počasí dost komplikuje mojí rekonvalescenci. Stálé změny počasí způsobují bolesti kloubů, takže pohyb občas dost bolí. Ale zvládám!!! Dokonce už chodím sama na menší nákupy, doučuji sousedčiny syny a občas dojdu i na nějakou návštěvu mimo náš dům. Ještě mám totiž stále problémy s dokrvováním nohou, takže jakmile déle sedím či stojím, znovu mi natékají a modrají. Ale to se snad časem spraví.

Samozřejmě od té doby, co jsme Terrynce pořídili kamarádku Nellynku, je doma o zábavu postaráno. Nellynka je ještě hravé štěně, takže Terrynce dává dost zabrat. Přeci jenom už je Terrynka pětiletá dáma, takže jí občas prcek Nellynka dává zabrat. Ale je fajn, že si na sebe pomalu zvykají. První dny se totiž Terry novému přírůstku totálně vyhýbala. Takže teď se bavíme doma tím, že pozorujeme naše holky, jak se pomalu sbližují.

Nellynka jako miminko

Jinak doma je doma. Miluji domácí stravu, pohodu, škádlení s rodinou. Běžné domácí starosti a to, že dělám prostě co chci. Nikdo se mě dvakrát denně neptá na teplotu, několikrát denně na číslo bolesti, jím, když mám chuť. A ne v přesně určený čas. Jídlo nesmrdí jako veřejná jídelna a spolurozhoduji na tom, co se bude vařit. Nikdo se mě každý večer neptá, jestli jsem byla na velké potřebě. Už žádný nemocniční rituál a stereotyp!!!


Na druhou stranu jsem tomuto pobytu vděčná. Dal mi nové zkušenosti a hlavně jsem díky tomu začala zase psát a tak poznala spoustu skvělých lidí a přátel. Doufám, že se můj život vrátí do stejných kolejí, i když už taky nechci, aby se vrátil úplně. Teď už jsem jiná - vím to, cítím to. Poznala jsem díky tomu, že existuje ještě spoustu lásky a empatie mezi lidmi. V nemocnici jsem potkala spoustu lidí, kteří se stali mými přáteli. Sestřičky, které se stali něčím víc než jen sestřičkami. Staly se anděly strážnými a přítelkyněmi v jedné osobě. Život prostě něco bere, ale na druhé straně dává, tak jako tento pobyt. Mohla bych se uděkovat za tu hromadu pohledů, dopisů a drobných dárků. Ale vím, už jsem děkovala, tak napíšu už jen opětovné velké DÍKY!!!

Dnes byl den, kdy všichni vzpomínáme na ty, kteří nás už opustili. A tak jsem si zavzpomínala na svoje babičky a dědy. Na všechny lidi,které jsem znala a oni už nejsou naživu.  Na věci a zkušenosti, kterými mi obohatili můj život. Ale jedna babička mi chybí nejvíc. Je to mamka mojí mamky. Když jsem byla malá, dlouhé roky s námi bydlela a proto byla mému srdci nejblíž. Stále na ní vzpomínám a při vzpomínkách na ní mám pokaždé slzy v očích, tak jako teď. Je toho tolik, co bych jí chtěla říct.... Jestli existuje posmrtný život, tak doufám, že když se na mě babička podívá, tak se za mě nemusí stydět. Mám Tě ráda babičko a navždy zůstaneš v mém srdci!!!


Pomalu, ale jistě přichází zima a s ní přichází každý rok vánoce. Takže se musím vzchopit a začít se na ně připravovat. Někoho nakupování dárků nebaví, ale mě celkem ano. Každý dárek hledám, než mi padne do oka a já si umím představit reakci na něj. Většinu lidí, které obdarovávám znám. Vím co mají rádi a tak jim vybírám dárek na míru. A to mě baví. Jen se musím letos dost omezit. Po pobytu v nemocnici a zaplacení regulačního poplatku už moc peněz nezbylo. Ale to je jedno. Vím, že i maličkost potěší. A přeci jen nejdůležitější pro mě a mou rodinu bude to, když vánoce prožijeme všichni ve zdraví,štěstí a pohodě.

Jinak pro ty,kteří by mi ještě chtěli poslat nějaké to psaní či pohlednici, zanechávám opět svou adresu ke mě domů:
Zdenka Minaříková, Habrmanova 306, Hradec Králové 500 02

2 komentáře:

  1. AMÉLKO, ZDRAVÍM TĚ.
    PSÍ MAZLÍČKOVÉ JSOU ÚŽASNÍ.
    MĚJTE VESELÉ A POHODIČKOVÉ DNY.
    BOHDA

    OdpovědětVymazat
  2. Přeji hodně šťastných dnů s rodinou.

    OdpovědětVymazat

Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...