Děti jsou starost

Děti jsou starost, ale i RADOST.

Poslední týdny byly extrémně náročné.
Eliška na mě loudila kočku.
Nechtěla jsem. Přece jen jsme skoro všichni alergici, Šárka má astma.... já k němu nemám daleko.

Jenže Eliška je svéhlavé dítě s autismem. A ještě k tomu v pubertě.
Když si něco umane, tak si nedá říct.
Plakala a mně jí bylo tak líto.
Vím, že nemá skoro žádné kamarády, má deprese, úzkosti a možná pro ni bude kočička tím pravým přítelem do nepohody?

Nejdřív mi vyčítala, že ji nemám ráda, když jí kočku nechci dovolit, byla na mě zlá a já jsem po nocích brečela do polštáře.
Žasla jsem, JAK SILNOU motivací může kočka pro autistu  být.

Eliška je nebetyčný bordelář (promiň, Eli, jestli to někdy budeš číst)... Její pokoj bývá pravidelně uklizen na vánoce a na narozeniny, jinak by nedostala dárky.
V mezidobí jen občas a s děsným odmlouváním... Už dávno se snažím tohle neřešit, protože bych se zbláznila. Ve skříních na oblečení měla poslední dobou nábytek pro panenky, místo knih asi 40 krabiček od Toffifee. Kytky pod její péčí dávno pochcípaly. A oblečení se válelo všude možně.
Marnost něco říkat.

A poslední týden? Eliška si SAMA uklidila POKOJ. A jak DOKONALE! NIKDY bych nevěřila, že je toho schopná.
Spikla se se Šárkou a dojely koupit pelíšek pro kočku, kočičí záchod, stelivo, granule, hračky i plastovou přenosku. Odmítla jsem tuhle akci sponzorovat. Eliška za výbavičku pro kočku utratila skoro celé své úspory za léta nahromaděné. (A věřte, že své pětikoruny milovala)

Nechala jsem ji v tom úmyslně plavat samotnou:
- "Ale ty pětikoruny mi nikde nevezmou."
- "To určitě NE, dojdi si do banky a oni ti to tam promění na papírové peníze. Banka je tam a tam..." KONEC.
 "Mamííí, pojedeš se mnou do B. koupit ty věci?"
- "Ne, v žádném případě. Je to tvůj výmysl, snaž se."
- "Mamí a co jí kočka?" - "Nevím, zjisti si to na internetu, já na to nemám čas."
ap.

Pak jsem stanovila jasná PRAVIDLA. Autistům pravidla a mantinely vyhovují. Co vyhovují, akutně je potřebují:
- Kočka bude u Elišky v pokoji.
- SAMA si po ní bude uklízet, sama jí bude dávat granule a čerstvou vodu. SAMA si bude kupovat krmení pro kočku.
- Bude zavírat dveře a dbát, aby se něco nestalo Jendovi nebo ostatním zvířatům.
- Sama si na internetu zjistí, co kočka potřebuje.
- V případě, že to nebude fungovat, tak vracím kočku majitelům nebo ji vezu do útulku."

Eliška se vším souhlasila.
Dnes jsem nechápala. Eliška si sama od sebe zametla a sama požádala o vysavač.
Když jsem ji před pár týdny chtěla naučit vysávat, se zlou jsem se potázala.
Možná si myslela, že jí v pokoji vysaju já, ale to mě ani nenapadlo.
Chce kočku, tak ať se snaží.
Ani jsem jí ten vysavač nedonesla.
Řekla jsem jí, kde ho najde, kde jsou hadice a jak to funguje.
Sama musela strčit kabel do zásuvky, sama napustila nádobu vodou a SAMA vysávala, i když se občas bránila a říkala, že to mám udělat já. Nedala jsem se.
A tak Eliška poprvé v životě a s chutí vysávala.

Kvůli kočce několikrát překonala SAMA SEBE - beze mne, jen se Šárkou jela vlakem do B., aby si koupila věci pro kočku, sama si uklidila pokoj, sama vysávala, utratila své milované pětikoruny, na které jí jinak nikdo nesměl ani sáhnout.
Bez této silné motivace by nic z toho neudělala.

A tak jsem souhlasila... má ji mít.
Pokud jí to pomůže v tom, aby měla lepší náladu, aby se naučila uklízet a také udržet pokoj v obyvatelném stavu, pokud jí to pomůže v tom, aby jí bylo líp, abych jí nemusela dojít pro antidepresiva, a bude-li se o ni SAMA (se Šárkou) a hlavně s CITEM a s láskou starat, pak ano, má ji mít.
V tom případě si ji zaslouží.

Tak, to byly starosti s Eliškou.
Do toho starosti s Jendou. To hyperaktivní dítko nemá velkou potřebu spánku a svoji hypoaktivní matku nutí být pořád ve střehu a s ním... neustále vymýšlet zábavu, podněty, krmit ho, dbát na pitný režim, vymýšlet úkoly ap.

Poslední dny Jenda odmítal pít, tudíž jsem zase nastoupila se stříkačkou a počítáním lžic nebo stříkaček s čajem.

A moje poslední dítě?
I Šárka mi připravila perné chvíle a nejednu bezesnou noc.
Nebudu rozpitvávat to, co provedla, ale vzhledem ke špatným známkám ve škole jsem jí na měsíc zakázala počítač. Kvůli opakovanému lhaní jsem ho o týden prodloužila a kvůli jistému "maléru" jsem jí na měsíc sebrala mobil.
Myslím, že tohle bylo poučením pro nás obě. Pro ni - čeho je matka schopná, když se rozzlobí a pro mě, že se jí mám více věnovat (jako kdybych to nevěděla, jen  mnohdy nevím JAK to udělat).

Ano, nejednou jsem o tom mluvila, že mí dva autisté zaberou většinu času a i tak toho mám denně akorát tak dost.
Ale i v tom stresu a shonu nesmím zapomínat, že mám ještě třetí dítě. To, které bývávalo nejhodnější, nejdotykovější, nejmazlivější.
Bylo úžasné sledovat, jak po mém hlasitém monologu další dva dny hezky fungovala - sama od sebe odnesla několikrát plasty do kontejneru, bez řečí vyklízela myčku, vysypávala koše a zalévala kytky. A dokonce se UČILA! Sama od sebe přišla, abych ji naučila zlomky. Já se snad začnu rozčilovat častěji:-P

Poslední týden jsem proplakala hodiny a hodiny. Bylo mi líto, že osobní asistence ubývá místo aby přibývalo, že babička s dědečkem ač v důchodě a bydlící 300 metrů od nás, tak o vnoučata nejeví vůbec žádný zájem a že jsem na všechno sama. Že i když se chci věnovat všem třem dětem stejně, tak to není možné.

Když jsem nedávno byla s kamarádkou v obchodě, tak jsem měla slzy na krajíčku - všude nádherná vánoční výzdoba, plno lákadel, dobrot, oblečení vhodné pro dívky ...
....a mně došlo, že TOHLE moje dcery téměř neprožívají. JEN tak si dojet s maminkou do hypermarketu, projít se mezi regály, omrknout čelenky a sponky, koupit si nějakou maličkost pro radost, povídat si s maminkou, držet se za ruce a zase se v klidu a s úsměvem vrátit domů. Nebo si dojít do cukrárny, na koncert, do kina.
Proč nemohou zažívat něco z té normálnosti, co ostatní děti?
Jak smutné, že Šárku musím poslat ke kamarádce jen proto, aby si mohla dojít do kina. A díky Bohu kamarádce za ochotu, že ji tam doprovodila.

To, co je pro ostatní děti normální a obyčejné, je pro moje dcery, zejména pro Šárku, velký luxus.
Luxus, na který málokdy dosáhnou.

V duchu jsem si slíbila, že udělám MAXIMUM pro to, abych s holkama trávila více času než dosud.
Potřebují oporu, zázemí, sdílení, láskyplné vedení i milující náruč své matky.
TEĎ. Ne POTOM.
TEĎ mne potřebují a já tu pro ně musím (a chci) být.

Pořád to jsou "malé" holčičky hladovící po zájmu a po lásce.
Vím to, jen mi k tomu chybí volný čas i peníze. Ale nějak to udělám. Co by člověk pro své milované děti neudělal, že...

Ten Šárkou namalovaný OBRÁZEK mě dojal.

Přes všechny starosti, stres, slzy a někdy i zoufalství, mám úžasné děti.
Kéž by věděly, jak moc je mám ráda.