Reportáž ze sobotního výletu zakončím posledními fotografiemi.
Po necelé hodině už toho měl Jenda dost.
Na něj to bylo příliš dlouhé.
Strkal do Šárky, plival na ni a házel po ní trávu.
Šárka před ním utíkala a Jenda ji honil.
(Asi to bere jako prima hru na honěnou)
Šárka chtěla, aby toho nechal, ale Jenda ji neposlechl....
...a tak jsem na něj zvedla hlas já.
Účinek byl okamžitý. Jenda seděl na zemi a ječel.
Chvíli se válel s pláčem po zemi, ale to se mi nelíbilo, protože žádné horko nebylo.
Lákala jsem ho na bonbónky, které zůstaly v autě - jako odměnu za procházku.
A tak se Jenda po chvíli zvedl a zase všichni svorně kráčeli dál.
Asi padesát metrů před autem se od svých sourozenců Šárka "utrhla" a utíkala k autu.
Chtěla být u auta PRVNÍ, což chtěl samozřejmě i Jenda, a tak sebou zase švihl o zem.
Kopal okolo sebe a plakal.
Nechtěl vstát a fňukal s hlavou zabořenou do trávy.
Když řev zeslábl, tak ho Eliška vzala za ruku a táhla k autu.
Jenda za svých tradičních echolálií (mě bolí noha, mě bolí noha, mě bolí noha, aúúúúú, mě bolí nohaaaa, aúúúú...)
....nakonec došel k autu.
Držel se za nohu a kulhal....
MY už dávno víme, že ho nic nebolí, že to jen "hraje" a nevšímáme si toho, ale nezasvěcená osoba by si fakt mohla myslet, že mu něco je... a nedej Bože by ho třeba chtěla do auta odnést....
V autě Jenda zabořil hlavu mezi sedačky a plakal.
Jeho neštěstí však netrvalo dlouho.
Našla jsem bonbóny, které byly odměnou za pěší procházku a Jenda se se sestrami hezky rozdělil.
Dal dokonce i Šárce, na kterou se ještě před minutou stráášně zlobil.
Posledních deset minut cesty domů bylo tragických.
Jenda pošťuchoval Šárku, házel po ní věci a plival na ni.
Ječela ona, ječel on. Paráda, fakt.
Měla jsem chuť je vysadit oba dva.
I proto bych si s nimi nikam dál netroufla.
Sice by holky chtěly na Moravu k babičce, ale to nehrozí.
S Jendou určitě ne.
A moje bolesti nohy to také nedovolí. Ani po necelých 16 měsících od prodělané trombózy si netroufnu dál než cca 35 km.
Kéž by se to chtělo někdy zlepšit.
Ono se to tedy lepší. Z počátečních 14 tablet na bolesti nohy denně je cca 4-7, ale funkčnost není taková, abych si dovolila delší trasy.
Ale jednou to zvládnu.
Nikdy se nevzdám:-)
Přeji vám klidný vstup do nového týdne....
Pacil sa mi pojem "nezasvecena osoba", ja stretavam nezasvecene osoby casto a aj mi davaju rozne nevyziadane rady alebo sa mi zdoveruju so svojimi nazormi. Nedavno som sa dozvedela od pani ze Mathis vypada ako mentalne postihnuty(fakt nevypada, vypada ako krasny chlapcek ktoreho vychovavat je nirvana), tak som jej povedala ze ona tiez. Mam z toho doteraz zvlastne pocity.
OdpovědětVymazatS tou nohou by ti jedna moja kamaratka povedala ze "ale lepsi sa to" a moj Matisek ma naucil ze ma v tom pravdu, lepsi mali krok pred nez tri vzad :-)
Prajem ti spustu energie, myslim ze sa aj teraz drzis moc statocne, ja budem dva dni s detmi sama, tak si to budem moct vyskusat.
Zuzana
Zuzko, takových nezasvěcených osob snažících se radit jsem za poslední 3-4 roky potkala...
VymazatHezky jste to zvládli.Škoda,že neměl aiped, určitě by dal Šárce pokoj a v klidu by jste dojeli.
OdpovědětVymazatJá jsem ho nebrala schválně. Už tak u něj sedí víc, než je nezbytně nutné a do H. na pěší procházky ho nevozíme.
VymazatAhoj Amelie, prožívám teď takové těžší období, jsem hróóózně vyčerpaná (mám dítě, které extrémně málo spí a hrozně na mně visí)...možná i proto si v poslední době opět častěji pročítám tvůj blog. A jediný komentář, který mně napadá je, že jsi úžasná. Zvláště se mi líbí, jak se nevzdáváš a snažíš se Jendu naučit stále novým věcem. I když jde vše jenom po malých krůčcích. Ale jde to směrem dopředu. Přeji ti hezký večer a pokud možno klidnou noc! S.
OdpovědětVymazatAhoj Sonjo, jsem ráda, že ti čtení blogu pomáhá. Ale já v posledních týdnech moc nemám pocit, že to zvládám. Někdy je líp, jindy hůř. Držím ti palce.
VymazatMilá Amelie. Už som Vám písala, ako veľmi Vás obdivujem. No nedá mi nereagovať na Váš príspevok. Aj ja patrím medzi nezasvätené osoby. Myslim si, že my nezasvätení to nemyslíme zle, keď sa snažíme prihovoriť a ukľudniť situáciu. Viem, že nie vždy je to vhodné a potrebné. Podľa mňa stačí povedať ďakujem, my to zvládneme sami. Raz som bola aj ja aktérkou situácie, keď som svojej dcérke dávala piškóty a pribehlo dievčatko, ktoré som tiež ponúkla. Jej mama spustila, taký krik, že som mala pocit, že jej chcem otráviť dieťa. Potom mi ale vysvetlila, že jej dcérka musí dodržiavať bezlepkovú dietu. Táto skúsenosť ma poučila v tom, že teraz sa najprv opýtam rodiča a tak ponúknem malého drobca. Myslim si, že je to o komunikácii. Držím Vám palce a posielam veľa pozitívnej energie.
OdpovědětVymazat