Zpověď dospělé ženy s Aspergerovým syndromem

Zpověď mé kamarádky s AS:
Začnu slovy svojí maminky, která by vám řekla to, co říká mně.


MOJE DĚTSTVÍ?
"Bylo to peklo, nechtěla bych to zažít znovu." Ano, je to tak. Já a moje dětství, to je celkem neradostný příběh.

Moje dětství probíhalo ve znamení vzteklého řevu, schválností a šprajců, pocitů nepochopení a odstrkování, utíkání a ztrácení se, výprasků a zavírání do komory, lití studené vody na hlavu při afektovaných vzteklých záchvatech, pocitů, že mě máma nemá ráda a dalších a dalších věcí.

Ještě nedávno jsem žila s představou, že jsem byla příšerný spratek, odmítající všechno a všechny. Buch, ve 40 letech, díky potížím mého syna, je najednou všechno jinak a tak moc průhledné, až je to k pláči.

Jsem první dítě ze tří sourozenců. Nechtěla jsem je, chtěla jsem mámu jenom pro sebe, vadilo mi, že se věnuje i jim. Byla jsem na ně tak zlá, že mě s nimi maminka nemohla nechávat o samotě. Byla jsem divoká, mámě jsem na procházkách utíkala a měla legraci z toho, že mě nemůže chytit.

Proč? Já nevím, nepamatuji se.

Pak přišla školka, pro mě trest, znamení, že mě máma nechce, že mě vodí pryč, aby se mnou nemusela být.

Že musela do práce? Proč? Proč? Proč?! Každý příchod do školky byl ostuda, já řvoucí na celé kolo, maminka strkající do mě zezadu mezi futra, učitelka tahající mě k sobě a já zapřená rukama i nohama do futer a ječící až uši zaléhaly.

Když mamka odešla, ztichla jsem, nechala mě tu, nebudu pracovat, nebudu mluvit, nebudu nic.. dokud se pro mě nevrátí!

Doma věčně zalezlá pod stolem, věčně jsem brala sourozencům hračky, i když mě nebavili. A z toho zase křik a trest.

Proč mi nikdo nerozumí? Proč mě nikdo nemá rád? Proč mi máma pořád jen nadává a neřekne mi Danuško, ale jen Danulo, když sestře říká Miruško a bráškovi Oldíku? 

Proč?Chci, aby mě chválila!!

Nástup do školy? Strašný všeovládající strach z toho co bude. Proč nemůžu paní učitelce říkat teto?Proč jí nesmím tykat? 

Proč nesmím jen tak vstát, když sedět už je nuda a když si vezmu na stolku u spolužáka gumu, křičí že jsem zlodějka a že kradu? 

Nechci školu a tak se bráním, zlobím, vyrušuju,  vykřikuju, lítám po chodbě, vozím se na lítacích dveřích a...dostávám poznámky. 

Zjištuji,že za poznámku je výprask, bojím se nosit poznámky a tak schovávám notýsek. Spolužačka je zlá, řekla mamce, kam jsem notýsek schovala a já zase dostala výprask, už nikdy s ní nepromluvím, nikdy, nikdy. 

Nechci s mámou mluvit, pořád na mě něco špatného vidí, nedá si nic vysvětlit, nerozumí mi, myslí si, že všechno dělám schválně a tak křičím, strašně křičím...bud to skončí v koupelně s hlavou pod studenou sprchou anebo v komoře zamčená a ječící do bezvědomí.

Puberta? Další šok. První menstruace mě vyděsila k smrti, dostala jsem ji brzy už ve 13 letech a maminka o takových věcech nemluvila....asi mi něco je???? Jdu se zeptat mámy co mi je a dozvím se...ty toho naděláš, to má každá ženská...

Kluci mě přitahovali, chtěla jsem strašně někoho, kdo by mě měl moc rád.

První láska byla krátká a když odešel, chtěla jsem umřít, přestal mě bavit život... úplně. A paradoxně to byla zase mamina, co mě svým nekompromisním způsobem vracela tvrdě do reality :)

Dnešek!!?

No, nemyslím si,že bych byla nějak moc jiná. Ani zvláštní. Život si se mnou docela pohrál, ale kupodivu, ač se vám to všechno co výše píšu, zdá jakkoli strašné, tak,ač to tenkrát pro mě strašné fakt bylo a pro moji maminku, která si dala za úkol, že ze mě za každou cenu něco slušného vychová, snad ještě strašnější, jsem... dalo by se říct normální :))

I když - vadí mi práce ve větším kolektivu, nejraději sama nebo tak dva lidi se mnou. Vadí mi neohlášený dotek a to jak od muže, tak od dcery, mamky či kohokoli jiného krom syna, vadí mi supermarkety, úřady, lékaři, vadí mi říkat: "mám tě ráda" ( zase krom syna), na svou hubu si řeknu co zrovna vidím, slyším a cítím... s názorem  - když se ti to nelíbí, tak na mě nekoukej, řekla jsem svý a ty si to přeber.

 Vadí mi opakovat jednu věc dokola někomu komukoli krom syna, naučila jsem se to, že ne vždy mi ostatní rozumí,  i když ze svého úhlu pohledu už to polopatičtěji říct nemohu a proto někdy svá slova raději hned zdůvodnuji či rozebírám.

K smrti nenávidím lež a přetvářku, nějakým způsobem to vždycky poznám a pak je neuvěřitelně zle. 

Když nelžu já, nemají právo lhát ani ostatní :))

Už nejsem vzteklá ani agresivní, mám celkem slušné IQ a hodně věcí dokážu jen tak rozluštit jak říkám selským rozumem, ale tohle všechno přichází až s věkem a okolnostmi, co nás provází životem.

Alex je vlastně moje čtvrté dítě, před ním byla Zuzanka, bylo by jí letos 14 let, zemřela při porodu. Pak přišel Alex, asi to tak mělo být, co je na světě, učíme se od sebe vzájemně.

....řekli mi, že jsme vzácně provázáni, že já jemu a on mě neuvěřitelně rozumíme a že dokážu odhadnout, co se v něm asi děje.

Dneska už víme proč je stejný jako já.

Jen medicína pokročila a dneska už nikdo neradí mámě, aby lila děcku vodu na hlavu nebo ho někam zavírala.

Dneska díky všem možným poznatkům a učení i medicíně není Alex to, co jsem byla já.

Je vyrovnanější, není vzteklý, není agresivní, nenadává. 

Proč? Protože dneska už víme, že pomalé vtiskávání a zautomatizování různých zásad jiným způsobem než byl ten za mě, vede k tomu, že tyto vtisknuté zásady a učení si AS s sebou nesou do konce života a nikdy je neporuší, že afektovaný pláč neznamená vztek, ale reakci na něco co nám třeba přijde normální...

....že u AS se dá v raném věku částečně odbourat i nechuť k dotykům atd.

Sběratelská vášeň, to je také jedna z věcí, co mi zůstala, ale ty vášně se mění, není to jedna napořád :))) Mám neuvěřitelnou sbírku DVD , miluju knihy a sbírám vlnu na pletení (pletu když mám volnou chvilku).

Nevím ...dost věcí asi chybí, vytanou mi vždycky v paměti až později - třeba jak mě v první třídě hledala policie, že jsem se nevrátila ze školy domů a já přitom byla jen s nějakou moc hodnou babičkou zalívat kytičky na hřbitově atd.

Moje dětství byla jedna velká pohroma a fakt obdivuju svojí maminku, že mě vůbec tenkrát zvládla a já neskončila kdesi v ústavu.

Když jsme si obě uvědomily, co se vlastně tenkrát všechno dělo a mohlo stát, řvaly jsme jako malý holky obě dvě. Máma proto, že mě týrala a já za ní i za sebe, že ona to nemohla tušit a dělala co se dalo.

... a já i proto, že jsem nemohla dostat tenkrát takovou pomoc a pochopení jako dneska Alex.