HRA Jendovi stále moc nejde.
A samostatná hra už vůbec ne.
A tak to zkoušíme.
Dennodenně už několik let.
Většinou uspěju s traktůrkem, který vydává zvuky.
Nakládáme dudlíky, čuníky, pejsky...
...a taky mušličky. Zkrátka to, co má Jenda rád.
Učím Jendu popojet s traktůrkem, převézt náklad o kousek dál, vyložit náklad, zaparkovat ap.
Hra netrvá nikdy déle jak pět minut...
ALE NIKDY tohle nezvládne sám.
Když ho požádám, ať si hraje chvilku sám, okamžitě jde do afektu.
A samotného ho myšlenka, že by si mohl hrát, téměř NIKDY nenapadne.
Jen se vzdálím, tak už ječí, volá mě, ptá se, kam jdu...
...volá mě, ať se vrátím, nadává mi ap.
Člověk si tu pomalu nesmí dojít ani na záchod... nebo uvařit...
Tedy může - za asistence řvoucího a ječícího autisty kdykoliv...
Těším se, že jednou nastane okamžik, kdy si Jenda bude (v klidu) hrát sám.
Kéž by to bylo brzy...
Vymýšlet aktivity dennodenně od rána do večera, aby to Jendu bavilo, je umění...
Mě už by nápady na hry a zábavu pro Jeníčka došly dávno. Teprve teď můžu zpětně pořádně docenit to, jak se naši kluci dokázali pěkně jako děti zabavit. Musím ale říct, že jsi na vymýšlení her přeborník a to takový, že bych často měla chuť se přidat. ;-)
OdpovědětVymazatJá ti něco Amélko povím, jak víš, mám dvě neteře. Jedné je sedm let a druhé jsou tři roky. Ta tříletá je naprosto samostatná, umí si sama hrát, malovat, prostě se dokáže zabavit. Ta starší to neumí. Je pravda, že jako malá hodně pendlovala mezi svým domovem a našim. Neb její "maminka" se jí chtěla co nejdříve zbavit, tak ani ne od půl roku do tří let byla převážně u nás! A také to tak vypadá, je velice citově založená a absolutně nesamostatná, neb jí v dobách, co byla u nás, stále někdo stál za zády a se vším jí pomáhal. Marné bylo moje domlouvání, ať to nedělají. No a je to tady. Dnes u nás holky byly také a stačí, že jsem se zvedla, protože jsem chtěla třeba noviny uklidit a Týnka hned:"Kam jdeš teto? A hned přijdeš? Nenecháš mě tu samotnou?" Podotýkám, že v místnosti byla i Nika, ta si mě téměř nevšímala.
OdpovědětVymazatNice dáš papír a tužku a maluj. Týnka sice maluje krásně, ale ty musíš vymýšlet, co má namalovat a musíš vybírat barvy. Nice dáš panenku a ona si s ní okamžitě hraje. Týnce dáš panenku, ona na ní chvilku kouká, pak ti jí předá zpátky a chce, abys si s ní hrála! Takže vlastně, i když není autista, také vyžaduje maximální pozornosti. Vím, že my to máme lehčí, že Týnce se to dá snadněji vysvětlit, ale šíleně na člověku lpí, jako by měla strach, že na tom světě zůstane úplně sama. :-(