Myslet na sebe

Je to pár let zpátky, kdy mi psycholožka říkala, že MUSÍM myslet na sebe, jinak se z toho "zblázním".
Myslet na sebe - to je to, co mi moc nejde.
Ale snažím se.

Je to pár týdnů, kdy mi paní z Rané péče zopakovala, že musím myslet (i) na sebe.

Nejlepší prý by bylo, kdybych jednou týdně na osm hodin "zmizela" a měla čas na sebe.
Vzhledem k nedostatku hlídání se mi tohle několik let moc nedařilo.
Až poslední dobou se mi povedlo dvakrát se "utrhnout" z domu.

Holky (nedobrovolně) odjely na tábor (moc se jim nechtělo) a já jsem si říkala, že je ten správný čas myslet na sebe.
Navštívila jsem své přátele, které jsem poznala díky blogu.
První výlet byl vlakem do Ostravy.
Jeníčka hlídala maminka a já jsem si užívala nádherných chvil, kdy na mě nikdo neječí, nikdo neřve, nebyly slyšet žádné hádky, žádné výčitky...nic podobného. A dokonce se mi povedlo po dlouhé době přečíst pár stránek v knize. Mohla jsem ráno vstát, kdy jsem chtěla, mohla jsem dělat to, co jsem chtěla, mohla jsem jíst a pít to, co jsem chtěla.... a dokonce jsem mohla při jídle cinkat lžičkou o talíř...  :-)
V supermarketu jsem chodila okolo regálů jako Alenka v říši divů. Když jde člověk pomalu a má možnost se rozhlédnout, pak vidí, kolik věcí za poslední léta přibylo a kolik se změnilo. Když nakupujete v rychlosti a hlídáte u toho vzteklého autistu, pak nemáte na nějaké rozhlížení čas. Jste rádi, když nakoupíte základní potraviny a prcháte z obchodu jako střela dřív než dojde k nějaké kalamitě.
Bylo zvláštní nemuset zvedat ječící dítě ze země, nemuset zachraňovat situaci, kdy vaše dítě na někoho vyplázne jazyk nebo rozjede vozík směrem k nedalekému regálu...

Bylo nádherné sedět v klidu na lavičce na hřbitově, rozhlížet se po krajině, po hrobech, číst jména na náhrobcích a vnímat to TICHO.
Ticho léčí. Bolavou, rozjitřenou duši určitě.

Pro Jendu jsem dostala krásného plyšového Krtka - maňáska na ruku...
Nevěděla jsem, zda ho přijme nebo ne... i když Krtka v televizi má rád.
Krtka Jeníček přijal jakoby nic.

Sám si ho dal na ručičku...

Seznámil ho s čuníkem....

...ukázal Krtečkovi dudlíky...

..a taky nové lentilky.

S těmi byla legrace.
Pořád mi to nedochází, že bych měla kupovat pořád dokola to samé.
Dala jsem Jendovi lentilky a on mi začal nadávat, že jsem "hnusná, tlapná, tlustá, odpolná ap.".

V tu chvíli mi došlo, že tohle není ta malá krabička, kterou mu vždy kupuji....
...že tohle je velká krabička, kterou on ještě nikdy neviděl.

Chvíli si zanadával, ale nakonec si lentilky milostivě vzal.

Ukázal Krtkovi barvy a písmenka na krabičce...

...a dokonce se s ním podělil o lentilky, které jsem si vzala já do vlaku....
...ještě jich tam pár zbylo...

Druhým výletem byl Hradec Králové.

Mám tam v nemocnici kamarádku.

Manželova záliba v geocachingu mě přivedla na myšlenku spojit "příjemné s užitečným".

Napsala jsem své virtuální kamarádce Zdeničce, že manžel bude v okolí lovit kešky....

...a jestli by jí nevadilo, kdybych se na ni na chvíli přijela podívat.

Nevadilo.
Manžel mě vysadil u nemocnice a jel na lov kešek.

Po dvou hodinách jsme si dali sraz zase na parkovišti.

V areálu Hradce Králové jsem nikdy nebyla, tudíž jsem chvíli bloudila, než jsem to našla.

Ale zadařilo se.
Zdenka měla radost a já také.

Dvě hodiny utekly jako voda.
Z virtuální kamarádky se stala kamarádka živá, opravdová a velmi příjemná.
Líbí se mi poznávat milé a zajímavé lidi, kteří čtou můj blog. Lidi, které baví povídání o Jendovi.
Lidi, kteří se nebojí AUTISMU.

Tentokrát Jeníčka hlídal můj brácha.
Poprvé v životě zvládl s Jendou sedm hodin v kuse.
Sice měl Jenda plenku obráceně a lepítka na zádech, ale parádně to spolu zvládli.
A Jenda mi dokonce sám od sebe hlásil, že se měli "dobže"...
Bodejť, vždyť můj brácha je super.

A tímto děkuji svým přátelům za ČAS, který mi věnovali.
Jsem ráda, že jsem vás poznala.