Jestli budeš řvát, tak jdeš okamžitě do postele

Včera byl příšerný den.

Jenda skoro celé dopoledne prořval.

Nevím důvod.
Možná proto, že je třetí den (i přes den) bez dudlíka a neví si s tím rady.

Nevím, neřekne mi, proč ječí.
 Nechtěl si hrát, nechtěl nic. Byl protivný, verbálně agresívní, neutišitelný.

Včera tu byl ještě můj brácha a říkal, že je to tu jak v blázinci.
Celé dopoledne jsem vydržela Jendu poslouchat, ale pak mi došla trpělivost.
A zase jsem použila to, co nerada dělám....vykázala jsem Jendu PRYČ.
Tedy do jeho postele.
(Vím, že postel není to správné místo, ale samostatnou místnost, kam bych ho poslala, nemám.)

Když ječí jak hysterka a nenechá se ničím zabavit ani motivovat, odnáším ho do postele.
Několikrát za ním jdu, a pokud nepřestává řvát, tak zase odcházím.
Ječí, nadává mi, ale z postele nevyleze.
Vydrží tam třeba půl hodiny řvát jak na lesy, a pak se pomalu zklidní.
(Tuhle metodu používám už roky.... když měl malou postýlku, sice ječel, ale věděla jsem, že je v postýlce, že nikam neuteče a že se mu nic nestane.)

Pokud je klid, smí si jít Jenda hrát do obýváku.
Jak začne "hysterčit", tak ho okamžitě odnáším zpátky.
Nervy mám jen jedny a občas je toho příliš.

Když byla Eliška malá, používala jsem podobnou metodu...
"Vztekáš se? Ječíš? Odvedu Tě do Tvého pokoje. Přijď, až se uklidníš."...časem to pochopila.
A Jenda snad taky.