Jedna kamarádka mi napsala, že je zajímavé čist s čím vlastně každý den s mojí dcerkou bojujeme.
Boj, přemýšlím nad tím slovem, jak na mne působí? V hlavě mi asociují slova jako strach, bolest , apatie, moje dítě ...
Jak je to vlastně možné, že si tato slova spojuji s malou holčičkou, s panenkou, která má kudrnaté vlásky a má v sobě mou krev? Proč, mám v sobě neustále pocit beznaděje, pocit, že si o mne spousta lidí myslí, že jsem já tou neschopnou?
Proč pořád trpím tím odporným syndromem "Špatné matky" ? Víte proč ho mám? Moje dítě má jednu výhodu a to pro sebe a své přežití a druhou nevýhodu pro mne a mé trápení.
Výhodou je, že uznává autority a tak se celkem bez problémů promlela školkou, jako klidné, tiché dítě. A pevně věřím, že se tak i nějak začlení do školy. Těší se, a tak se těším s ní. No, a pak ta druhá strana mince, každý potřebujeme nějak ventilovat stres a vztek.
Kdo má doma Aspergra, pochopí hned, kdo je tím boxovacím pytlem. A tak boxujeme se životem. Malá se mnou a já s osudem.
Jednou se mne někdo zeptal v čem je ten hlavní problém s výchovou a neříkej, že je to tak těžké?!
Až jednou vyrazíme bez křiku my dvě spolu ven, až moje dcera sní to, co jí dám na stůl, až si oblékne to, co ji koupím, až mne jednou poslechne bez výčitek a agrese, až společně strávíme alespoň jeden jediný klidný den... pak řeknu, že to není zase tak těžké.
Zatím bojujem.
Napsala: Saša
Na to je jediná rada dát ji víc svobody v rozhodování a nic jí nevnucovat.
OdpovědětVymazatNo,není to tak úplně jednoduché - například když jde o dítě,pro které jsou druhé děti a lidé něco jako pohyblivé předměty, když si na hřišti hraje s dětmi tak,že někteým bere hračky a druhým je násilím cpe do ručiček, když se snaží sedící postavit a stojící posadit.Když matka platí v samoobsluze jednou rukou, zatímco druhou křečovitě svírá ruku osmileté dcerky, protože ví,že kdyby se náhodou v krámě objevila jiná matka s dítětem,dcera by vylítla, jedním pohybem ruky dítko porazila na zem a pak by už byl slyšet jen pláč dítěte a "držte si toho spratka".Já jsem neměla problémy s oblékáním,s nesnášením změn a od tří let ani s jídlem - ale popsané situace mě doháněly k naprosté bezmoci a beznaději... Jarmila
OdpovědětVymazatProč některé matky tak usilovně zbavují své děti jejich osobnosti a způsobu projevu?Proč si některé matky kompenzují vlastní pocity nedostatečnosti a méněcennosti na svém okolí,které se snaží měnit,přetvářet a dominovat,pod rouškou toho,že vychovávají.A to násilí,které oni používají,aby se prosadili,podprahovým způsobem se odráží na těch dětech,které se sami též v životě budou prosazovat agresí,jediným způsobem,co znají.Nechte ty děti být,to že sami nemáte vlastní osobnost,neznamená,že máte ostatní o to nejcenější obírat.Viz. Jarmila, její dítě by udělalo to,co vidí,stejným způsobem by se násilně chovalo,k jinému dítěti,stejně,jak se k němu násilně chová vlastní matka.To by bylo na světě krásně,kdyby nebyly ty vosy.Prostě mně to štve,když vidím to nenapravitelné mrzačení,těch,co se neumí ještě bránit,sebeprosazení matky,vůči dítěti,jak je to jednoduché,nejsnazší.A ta agrese vybíjená na dětech je stejně určená někomu jinému a dokud si to objekt sám neuvědomí,tak stejně nezmění situaci,jen dítě bude nadosmrti mít pocit nedostatečnosti a možná si to později opět kompenzovat na vlastních dětech.Tyto vzory jsou dědičné.Ono je jednoduché ovládat malé děti,to dělají ti,co se neumí vypořádat se sebou a svou dospělostí,nároky dospělosti,svou nezralostí a nesamostatností.Takové matky by se mohly zamyslet hlavně sami nad sebou,škoda,že hledají problém a kdo,za to může všude v okolí.Škoda.Je mi líto,když vidím,jak mrzačí už sami zmrzačení a není způsob,jak to utnout,to musí každý sám,za sebe.
OdpovědětVymazat