Člověk píše to, co cítí, a ne to, co od něj druzí chtějí

Zdenka si přála vložit její článek na můj blog. Budiž jí její přání splněno:

Matti Kurjensaari: Uspořádej si své myšlenky, a poznáš, že žádné nemáš. Tento článek by se mohl jmenovat co týden dal a vzal. Ale nejmenuje se tak, protože mě týden jenom dal. A dal mi jen samé krásné věci.

V pondělí jsem tak jako většinu dní po mém příchodu z nemocnice odpočívala. Navíc mě bolelo moje sedmadvacetileté tělo. Jen odpoledne přišla na návštěvu kamarádka, tak jsem vylezla z pelechu, který mám udělaný v obýváku přes den, abych nebyla sama ve svém pokoji. Večer jsem dočetla knížku, tak jsem si vybírala jakou si přečtu teď. Vybrala jsem si knihu Devátý dotek, kterou jsem od jedné z Vás. A začetla jsem se tak moc, že čtu i na toaletě. Děkuji moc za tu knihu!

V úterý jsem byla u svého praktického doktora. Když jsem k němu přišla, sestřička mi řekla, že mám přijít po obědě, protože pan doktor musel nečekaně odejít. A tak jsem se zastavila v obchodě zeleniny a ovoce. Jak já tuhle prodejnu miluji. Jen škoda že rajčata už nejsou nic moc, prostě zase to začíná být rajče bez chuti rajčat. Ale i tak je toho ještě dost na výběr. Jablka, hrušky, saláty, okurky, hroznové víno, blumy, švestky,....Nakoupila jsem si toho spousty, málem jsem to ani neunesla. Donesla jsem nákup domů, najedla se a zase jsem běžela zpátky k doktorovi, kde vše dopadlo dle očekávání, tedy dobře. Po té jsem se stavila v lékárně a pak zase honem domů, kde se po zbytek dne nic neudálo.

Ve středu ráno mě vzbudil telefon. Volala paní s deníku Blesk, jestli by nemohla ve čtvrtek přijet udělat reportáž. Měla strach, protože Blesk je hrozný bulvár, ale po ujištění, že článek bude výhradně o pohledech, jsem souhlasila. Odpoledne se tu stavovala bývalá švagrová na návštěvě, jinak nic. Snad jen,  že jsem se byla projít po okolí. Bylo nádherné počasí a byl by hřích být zavřená doma. Po procházce jsem si sedla na zahradu a vystavila svou tvář slunci. A vzpomínala jsem na dětství, na to, kolik jsem s bráškama tropila rošťáren. Bylo mi moc hezky a je mi líto, že jsem přišla v nemocnici o slunce a koupání. O prázdniny se synovci a neteřemi. Prostě o skvělé léto plné zážitků. Po příchodu domů jsem si na chvíli zdřímla. Po probuzení jsem na Facebooku u pána, od kterého máme naší psí slečnu Terrynku, objevila inzerát na sedmiměsíční fenečku Yorkšíra Biewera malého vzrůstu. Byla nádherná. A tak jsme dali doma hlavy dohromady a na inzerát jsme odpověděli. S pánem jsme se domluvili, že si pro ní v pátek přijedem. Potom už jsme jen vymýšleli jméno. A dohodli jsme se na Nellynku. Pak už se nic nedělo, jen jsem se nemohla dočkat pátku.

Ve čtvrtek jsem vstávala o něco dřív než jindy, aby jsem si trochu poklidila, než příjde ta paní z Blesku. Do telefonu jsme se domluvili, že příjde v deset hodin. A byla přesná. Nejprve si nafotila několik co potřebovala a potom mě vyzpovídala. Byla tu nějak přes hodinu. Odpoledne jsem si byla zase na chvíli sednout na zahradě a pak jsem šla k sousedce pohlídat jí na chvíli kluky a na drby. Když jsem se vrátila domů, tak jsem už jen poléhavala, koukala na televizi a projížděla co je nového na internetu. To je tak všechno, co bych mohla o čtvrtku napsat.

V pátek dopoledne jsem si zase došla nakoupit ovoce a zeleninu před víkendem, kdy je tam zavřeno a pak už jsem jen čekala, až pro mě po obědě přijede kamarádka a odveze mě pro Nellynku. A protože se pán přestěhoval, vytiskla jsem mapku trasy. No řeknu Vám, byla to jak detektivka trefit k tomu pánovi. Jeli jsme po trase, kde to byla samá malá vesnička a značení fakt nic moc. Ale trefili jsme to a pána našli. S pánem jsem si "pokecala", ukázal mi svojí psí smečku, kterou měl opravdu vzorně čistou a načesanou. Pejsci vypadali opravdu moc spokojeně a mě bylo zase hned jasné, proč jsme si vybrali zrovna jeho pejsky. Jeho pejsci mají vlastní pokojíčky, vlastní koupelnu a dokonce i vlastní kuchyň!!! Mají se tam opravdu moc hezky. Pak už jsme si vezli náš nový přírůstek domů. Cesta zpátky už byla hračka. Doma jsme všichni čekali reakci naší Terrynky. A ta dle očekávání byla Nellynkou zaskočená a utíkala před ní. Chce to prostě čas, aby si na sebe zvykli. Celý večer jsme se radovali z našich holek a pozorovali jsme, jak se k sobě chovají.

V sobotu ráno mi psala paní z Blesku, že vyšel ten článek o mě-Vás. Tak jsem rozeslala smsky rodině a známým, napsala to na FB. Po obědě jsem došla do obchoďáku pro ty noviny a nakoupit. Cestou i v obchodním centru jsem potkávala známé, ale i cizí lidi, kteří mě viděli v televizi, četli o mě na internetu a nebo čtou můj blog nebo FB. 

Bylo to zvláštní setkání. Nikdy mě nenapadlo, že mě budou lidi poznávat díky tomu co píšu. A lhala bych, kdybych řekla, že mi to bylo nepříjemné. Ono to totiž bylo milé i příjemné zároveň. Jinak v sobotu se zhoršilo počasí a mě se zhoršili bolesti. Ale musím to vydržet. Největší terapií jsou teď pro mě naše psí slečny, je to taková Canisterapie. Je krásné pozorovat, jak si na sebe zvykají. Naštěstí už slavíme úspěchy a holky si pomalinku k sobě nacházejí cestu. Když ležím v obýváku na svém spacím pytli plněným kuličkami, tak mě na jedné ruce spí Terrynka a na druhé Nellynka. Je to opravdu moc fajn. Naše rodina má teď prostě o zábavu postaráno.

Celý článek naleznete zde:http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/183805/mladou-zenu-upoutala-crohnova-choroba-na-luzko-pratele-ji-poslali-2000-pohlednic-z-celeho-sveta.html

Co se týče mého zotavování. Stále jsem hodně unavená. Bolesti jsou kolísavého charakteru. Někdy to je lepší, někdy horší. Nohy mi stále ještě natékají, když neležím. A stále mám problémy s prokrvováním těch nohou.Ale bojuji dál a nevzdávám se. Georg Christoph Lichtenberg prohlásil: Člověk tak mocně naříká při každé bolesti, a tak málo se raduje, když žádnou nemá. Ale v mém případě to není pravda.

 Já se raduji z každého dne, kdy se dají moje bolesti snést. Někde jsem napsala, že doufám jestli je moje psaní k něčemu a přišlo mi spoustu odpovědí tak jako je tahle: Ovšem že má Tvoje psaní smysl, hodně pomáhá nám všem, včetně a možná nejvíc ostatním nemocným. Což mi připomíná citát od Johanna Wolfganga Geothe - Bolest druhých nám pomáhá nést naši vlastní. Za všechny Vaše vzkazy, které mě podporují v dalším psaní děkuji. Tak jako za pohlednice, dopisy a jiné věci...Děkuji!!!!

Jinak pro ty,kteří by mi ještě chtěli poslat nějaké to psaní či pohlednici, za což bych Vám byla moc vděčná, zanechávám opět svou adresu ke mě domů: Zdenka Minaříková, Habrmanova 306, Hradec Králové 500 02