Polibky a pohlazení

Musím vám něco říct.

Podělit se s vámi o svoji radost.

Naše několikaleté snažení přineslo úspěch.

Jenda se naučil přijímat pusinky a pohlazení.

Před pár měsíci jsme se dennodenně učili dotekům.

Někdy "nenápadně" za pomoci drbátka, jindy večer v postýlce, když Jenda po náročném dni usínal.

Ještě před rokem jsem v noci plakala nad postýlkou svého syna, který odmítal mé doteky.
Když jsem šla po půlnoci spát, svítila jsem si na něho baterkou a kradla jsem doteky tehdy, když mě neodháněl....
Jenda spal a já jsem se ho mohla dotknout, mohla jsem ho pohladit. Nádherný pocit.

Za pomoci jeho nejoblíbenějších předmětů jsme měsíce a měsíce "nenásilně" trénovali doteky.

A nyní MOHU s čistým svědomím říct, že můj syn umí dát pusinku...

Většinou tedy své růžové dece, dudlíčkům nebo růžovému čuníkovi, ale někdy, na požádání, dá polibek i mně na tvář. (Pokud má dobrou náladu)

Mám v tu chvíli slzy na krajíčku a nesmím plakat, protože Jenda by to nepochopil. Možná by si to dokonce vyložil úplně obráceně.

Jenda se naučil pohladit dudlíčky, deku i čuníka a pevně věřím, že není daleko doba, kdy pohladí i člověka.

Jak krásně drží, když ho dudánek jemně hladí po tváři...

...a pak to zkouší sám...
Hladí se dudlíkem po tváři, po ruce i po noze.

Je vidět, že se mu to líbí... a že si to užívá.

Jsem dotykový človíček a asi NIKDY nezapomenu na dobu, kdy se mé děti odtahovaly z náruče, kdy plakaly, pokud je někdo pochoval, kdy se prohýbaly do luku, jen aby nemusely být blízko lidského těla.
Pamatuji si na dobu, kdy Eliška byla miminko a moje teta ji chtěla pochovat, Eliška začala vřískat a já jsem tetu prosila, aby ji položila, že to nemá ráda. Teta se moc divila. Prý "každé" dítě má rádo chování.
Ne, každé ne. Mám dvě takové doma.

Pryč jsou ty doby.

U Elišky mám velký deficit. Odmítala chování, odtahovala se, později mě verbálně odháněla, nebo pokaždé ztuhla a křečovitě čekala, až s objetím skončím a já jsem jí doteky přestala nutit....
Bylo to špatně.
Nechtěla jsem ji mučit svými doteky a nenutila jsem jí je.
Doháním to poslední dva roky, i když si nejsem jistá, že se mi to daří.

U Jendy to dělám jinak. Nenutím ho, to ne.
Nedržím ho násilím, když nechce. Žádné pevné objetí, pokud kontakt odmítá.
Naopak.
Formou hry, dennodenního nácviku, ale hlavně přes jeho oblíbené předměty se k němu postupně a nenásilně dostávám OBČAS i já.

Naučil se pomazlit s čuníkem a dát mu pusinku.

V posledních dnech si vytvořil nový rituál.
Večer si ke mně vleze s iPadem do postele, přikryje si nožičky svou růžovou dekou a hraje s čuníkem hry.
Je o mě opřený, občas se mě nechtíc dotkne, ale neodtahuje se.
Cítím jeho teplo a konečně si užívám kontakt se svým dítětem.
Zpočátku jsem ani nedutala, aby si to náhodou nerozmyslel, ale už jsem pochopila, že tohle je nový večerní rituál. Jednou mi chtěl NĚCO ukázat a už to tak zůstalo.

Sice je TO jako že s čuníkem hraje hry, ale největší radost z toho má asi maminka.