Procházka 3. díl

Naše sobotní procházka na konec ulice pokračuje dalším dílem.

Jenda vběhl na hřiště s elánem sobě vlastním.

Vždyť tam nikdo nebyl. Paráda.

Dřív plakával: Jenda bojí dětí, Jenda bojí lámusu"..., a ke hřišti jsme se většinou nepřibližovali....
 Tentokrát kňourat nemusel. Nikde ani živáčka.

Potřetí v životě jsem ho viděla chodit po provazech i po kývající se lávce.

Bylo vidět, že má strach, ale přemohl se a sám byl rád....

Na velké skluzavce se bál sjet sám dolů....

Jak je mu maminčina ruka někdy dobrá....
Chvíli jsem ho nechala, aby si řekl o POMOC. Natahoval ruku a nic neříkal.
Vím, co chtěl, ale musí se naučit vyjadřovat, co chce, co potřebuje, co cítí ap

Několikrát denně se stává, že ječí a já nevím PROČ.
Jasnovidec nejsem a tak ho nenásilně učím komunikovat.
Když si řekl, tak jsem mu pomohla.

Betka koukala, co se to děje....

A rozhodně nemínila jezdit po skluzavce, jak ji Jenda pobízel....
"Bety, Bety, Bety, jeeeeď!!!"

Sundala jsem ji dolů a z té malé skluzavky sjel Jenda nakonec sám...

"Kuk, mamiiiii!"
Někdy je tak roztomilý.

Ještě jedna jízda na skluzavce a půjdeme zase pomalu domů....