Naše třičtvrtěhodinová procházka se chýlí ke konci.
Nevěřila bych, že se z jedné procházky trvající "jen" 3/4 hodiny dá udělat tak dlouhá reportáž.
Ale kdo by se divil?
Podobná procházka se nám "stává" cca dvakrát za rok.
A možná se nám už letos nepovede...
Oči musí mít člověk neustále "na stopkách".
Jenda jinak okamžitě najíždí na Betynku... nebo ji jakkoliv zlobí.
Ještě si utrhl jetel... a pokračoval v jízdě.
Pak se zastavil, fňukal a kňoural...
... bál se psa a nechtěl okolo něho projet...
Když jsem ho konečně ukecala, že je za plotem, že mu nic neudělá, tak Jenda na druhé straně uviděl kouř a plakal znovu, že se bojí.
Kdyby se schylovalo k afektu, tak bych to otočila a šli bysme zpátky domů druhou stranou (tedy tou, kterou jsme přišli), ale nakonec se mi Jendu podařilo diplomaticky přemluvit.
Tento malý okruh na procházku mám ráda. Skoro žádná auta, žádní lidé, Jenda už TO zná a moje noha to v pohodě vydrží.
Pak už Jeníčka nečekal žádný zádrhel.
Sjel z kopce a zastavil u schodů.
Odrážedlo jsem se chystala snést ze schodů já.... a Jenda mezitím domlouval Betynce, aby počkala...
Chtěl být dole první...
...a to se mu nakonec povedlo.
Skákal radostí a třepal ručičkama.
Jak málo stačí k dětské radosti...
Poté nasedl na své odrážedlo a sjel posledních pár desítek metrů k domovu.
Nezapomněl ani na svůj "zahradní" rituál ...poskakování po kamenech...
Ještě mi ukázal své poklady, které při procházce ukořistil - jetel a žalud.
Jenda je na přírodniny vysazený. Nosí si domů listy, ořechy, žaludy, kaštany, větvičky nebo jehličí...
Pokaždé si "musí" něco přinést.
you are invited to follow my blog
OdpovědětVymazat