I cestou zpátky jsme dělali blbinky s čuníkem.
Čuník Jeníčka motivoval k pěší chůzi.
Ne, nešli jsme daleko.Tak půl km tam a půl zpátky.
Víc bych si s ním netroufla.
V jednu chvíli už se mu nechtělo jít, a tak jsme "zaparkovali" u slepic...
Natrhali jsme jim trávu...
..a pozorovali jsme, jak ji jedí.
Potom už chtěl Jenda domů.
Byli jsme venku asi 50 minut, to jsem ani nečekala.
Potkali jsme kočičku, ale Jenda se jí bál...
Chtěl jít okamžitě domů.
Na schodech se zasekl a začal plakat, že ho bolí nožičky.
Zavíral oči, vyplazoval jazyk a nechtěl jít.
Třepal se a opakoval pořád dokola, že ho bolí nohy.
Odmítal udělat jediný krok. I čuníka zahodil na zem.
Naštěstí jsme byli asi 100 metrů od domu a zrovna v tu chvíli jsme viděli přicházet Šárku.
Zavolala jsem na ni a ona přišla k nám.
Jenda zapomněl, že už nemůže chodit a se Šárkou spokojeně došel domů.
Své sestry má Jenda moc rád.
(Dovětek:
Byla to první a poslední pěší procházka za celou zimu, ale přesto, nebo právě proto, byla nádherná. Díky Bohu za ni.)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.