Jenda našel dlouhý klacík a začal si s ním do sněhu malovat písmenka.
Hlavně H jako hov..ko....
Potom jsme hráli hokej se sněhovými koulemi.
To se Jeníčkovi moc líbilo.
Dával mi sníh na ruku...
...a měl radost, když jsem "křičela", že to studí.
Učila jsem ho dělat ze sněhu koule...
...a Jeníčka pak napadlo házet je na mě.
Nebránila jsem se.
Každá minuta, kdy vidím úsměv na jeho rtech, je kouzelná.
Hlavně jsem bránila foťák.
Ten by mohl pod nánosem sněhu protestovat.
Ale docela mu to házení šlo, ne?
Čuníkovi se sníh na rypáčku moc nelíbil a hlasitě kvičel.
Naštěstí tohle je ulička, kterou téměř nikdo nechodí.
Máme tuhle trasu oblíbenou a málokdy někoho potkáme.
Pro Jendu ideální poměry.
A když se to spojí se zlobením maminky a čuníka, pak to přece nemá chybu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.