Výměna třešinek za dudlíky

Dudlík má díru.

Nastala krizová situace.
 S tou u AUTISMU  musíme vždy počítat. NIKDY přesně nevíme, CO autistu dožene k AFEKTU.
90 procent věcí jsme se naučili předvídat, ten zbytek bohužel nezvládáme.
ALE jsme připraveni.
Svět přece přeje připraveným, ne?

Víme, že naše dítě (naštěstí) reaguje na želatinové bonbóny.
Kdyby reagovalo na počítač, nebo na něco jiného, museli bysme taktiku pozměnit.
Každý autista je jiný a to, co platí na jednoho, nemusí platit na druhého.

Nachystáme želatinové bonbóny ve tvaru třešní, které Jenda miluje.

Je to rok nebo už možná dokonce dva, kdy jsem Jendu učila "prosím a děkuji". Mohl se hodiny válet po zemi, ale pokud neřekl "prosím", NIC nedostal.
A naučil se...
A jak krásně teď prosí. :-)

Házel dudlíky po zemi a nechtěl si je vzít ani do ruky.
....ale věděla jsem, že bez nich to nezvládne.

Nachystala jsem budík (někdy popadnu kuchyňskou minutku....) a vyzkoušela jsem MOTIVACI:

já : "Jeníčku, chceš bonbónek?"
J: "Jo." (natahuje ruku)
já: "Až si pohraješ s ( "novými") dudánky, dostaneš bonbónek."
J: "Kolik bude hodin?" :-)
 (tím myslí...JAK DLOUHO?)

Pro začátek stačí minuta...i ta je někdy dlouhá....
Má-li dítě "trpělivost", tak klidně 2 nebo 3 minuty, ale Jenda ji zrovna neměl...

 Když uběhne minuta, dítě hlasitě a s úsměvem na tváři pochválím a odměním bonbónkem...

 Takhle to můžeme několikrát zopakovat.
Za každou minutu jeden bonbón.
Jenda si to na budíku pečlivě hlídal.

Vypadá to, že dítě krmím často bonbónama?

Ne, není to pravda.

K těmto několikahodinovým afektům už nedochází tak často jako před 2 lety (ale tehdy ani ty bonbóny nezabíraly), tehdy bylo nutné jen "vydržet a přežít"....

Odměny měníme podle toho, co má dítě zrovna v oblibě.
Jeden čas to byly lentilky, LIPO, lízátko, čokoládový brouk....

Jeníček nedostává bonbóny ani čokoládu jinak než za "úkoly". V tomhle jsem nekompromisní a poučila jsem babičku i kamarádky.
Kdyby jednou dostal "odměnu" za "NIC", vyžadoval by to zase.


Takhle ví, že musí splnit úkol a pak dostane odměnu.

Učili jsme se to zpočátku na kartičkách s obrázky.
Obrázky jsme začali používat, když byly Jendovi 2 roky, protože nerozuměl našemu světu.
A díky Bohu, že jsem se tenkrát dostala na přednášku o alternativní komunikaci.
Kdyby jí nebylo, možná bych začala s učením později a možná by se Jenda nikdy nedostal tak daleko, jako je teď.

Měl svoji knihu s fotkami a tu miloval.

Později měl kartičky přilepené na zdi suchým zipem....

....také v komunikační knize.... (mohl si tak ukázat, co chtěl...)
I když nácvik ukazování nám trval taky pěkně dlouho. JENDA ukazovat neuměl a zpočátku mu to vůbec nešlo.

 ...obrázky má i v přenosném deníčku.....

Kartičky na krk se mu nelíbily...

....ale denní režim se nám osvědčil.
Myslím, že teprve tehdy jsme se začali ladit na stejnou strunu.
Pochopila jsem, že mě nevnímá sluchem, ale zrakem.

Má rád své cestovní proužky.
Když ho čeká nějaká nová nebo stresová situace, má s sebou cestovní proužek a ví, co ho čeká a jaká bude odměna....

Tehdy nechápal SLOVA.....a podle obrázků byla komunikace snazší.

AUTISTA lépe vidí, než slyší.
To jsem odbočila.

Pak jsem mu půjčila bonbónky na hraní.... (možná dokonce poprvé v životě).
Viděla jsem, že dudánková situace se stále nezklidnila a nic jiného mne nenapadlo.

Jeníček si třešinky vyskládal na postel....

Nejdřív do řady...

...a pak udělal sám od sebe písmenko "D".

 Nechala jsem ho chvíli být.... a nerušila jsem ho....

Byl spokojený a zabraný do hry....

Pak jsem mu zkusila nabídnout hru....
- "Dudánci mají hlad.
Každý dudánek s velkým čumákem dostane třešinku."

Prošlo mi to...parááda. :-)
Za odměnu bonbónek.

Pokračujeme ve hře....

- "Dudánci jsou po jídle unavení, chtěli by jít spinkat do domečku...."

Nedošlo mu, že před pár minutami je ani nechtěl vzít do ruky....
Těšil se na třešinku... odměna byla tak lákavá....

Zkoušel, zda dudánek "správně prská". :-)

A ten naštěstí prošel sluchovou zkouškou... :-)

.... chvilku si pohrál, ale pořád to nebylo ono.
Pofňukával a bylo vidět, jak mu jeho "čuníkový dudánek" chybí.

Na fotce jsou vidět Jendova uplakaná očka....
Dala jsem ho i přes protesty na chvíli do postýlky.
Tohle řešení na něj používám od malička (když už jsem kolikrát nevěděla, co s ním...)
. Vím, že v postýlce s oblíbenou růžovou dekou a s čuníkem se cítí bezpečně....

Mačkal si dudlíčky.....

...a těšil se na odměnu....

....po několika minutách to vypadalo, že se konečně u DVD se Šmoulíky uklidnil......

Tahle anabáze nám trvala celý den....

Celé nedělní dopoledne proplakal a odpoledne i večer jsme se snažili akceptovat do ruky i do pusy jiný dudlík....

Ale nakonec jsme výměnu dvou dudlíků zvládli. :-)

Kolik asi dnů (týdnů?) budeme mít klid, než si něco podobného budeme muset zopakovat....