Jsem ráda.....

V poslední době mi několikrát přišla žádost, zda by někdo nemohl dát můj článek na svůj blog.
Vždy ráda souhlasím.
Čím více lidí se dozví o autismu, tím lépe.

To je přece poslání tohoto blogu - INFORMOVAT o projevech autismu, šířit informace o tom, že autismus existuje, že denně zasahuje do osudů stovek a tisíců rodin...ukázat lidem, že to, co oni považují za samozřejmost (jít ven, sednout si na zahradu, otevřít okno,  jet na výlet, telefonovat, popovídat si s bratrem, jít na procházku, dojít v klidu nakoupit, dívat se na televizi, udělat si culík, číst si noviny, povídat si s dětmi, pohladit a obejmout své dítě, pozvat si přátele, vypít si v klidu kávu ap...), to my, matky autistů, považujeme za dar, často i za zázrak.

Jsem ráda, že se ještě někdo vrací do minulosti - k článkům psaným i před více než dvěma lety.
A dokonce mě mrzí, že jsem nezačala psát dřív.
Tolik toho tehdy stálo za napsání....

Dnes mi přišla žádost o možnost uveřejnění článku BOLEST z května 2010.
S radostí jsem souhlasila.
A vlastně i mě podobné žádosti vrací do minulosti a já si pak ráda sama přečtu článek, který někdo chce uveřejnit... "Musím" přece vědět, CO někoho zaujalo a a co bude putovat dál...

A pak to porovnávám s dneškem, s tím, co umí Jenda dnes a co před dvěma lety nezvládl.

JSEM ráda, že mám srovnání a tudíž vidím, že to všechno (utrpení) má smysl.
Přečetla jsem si článek Bolest několikrát.
Ach, JAK úzko mi tenkrát bylo.
Tenkrát jsem byla na všechno sama. Tenkrát jsem byla zaslepená bolestí a zoufalstvím...
Tehdy jsem měla přečtených jen pár knih o autismu a myslela jsem si, že TOHLE nemůžu zvládnout.

Teď ne, teď mám stovky čtenářů a desítky přátel. Díky Bohu za vás.
Už dávno vím, že to zvládnu - v pohodě a v klidu, dokonce (mnohdy) i s úsměvem na tváři.

Jsem ráda, že autismus "vkročil" do mého života.
Poznala jsem tak spoustu úžasných lidiček (nejen) s Aspergerovým syndromem a díky nim, díky povídání a psaní s nimi, se mohu víc a víc přibližovat mým autistům. Mohu je víc pochopit a snažím se vžívat se do jejich kůže.

Jsem ráda, že jsem neposlechla radílky a neodložila jsem Jendu do ústavu.
Jsem ráda, že jsem dala na svou intuici, naslouchala svému milujícímu srdci a dala možnost svým dětem vyrůstat DOMA s maminkou v prostředí plném lásky a pochopení. To je to nejdůležitější, co děti potřebují - bezpodmínečnou lásku, pochopení, trpělivost, toleranci, vstřícnost a podnětné prostředí, což by v ústavu těžko měly...

Po přečtení článku psaného před dvěma lety vidím pokrok, jaký jsem udělala i já sama. Tehdy jsem byla na začátku, tehdy jsem proplakala hodiny a hodiny nad svou bezmocností. Byla jsem nešťastná, že "zrovna já musím mít doma autistu".
Bála jsem se, že nebudu umět "zacházet" s mými autisty, že nebudu umět vyrábět úkoly, laminovat, že je nebudu umět donutit "pracovat", že je nebudu umět připravit na život.
Bála jsem se, že zničím sebe i své okolí.

Nikoliv.
Povedlo se mi navázat láskyplný, milující vztah se svými autisty, povedlo se mi pochopit jejich myšlenkové pochody, jejich strachy, úzkosti a naučila jsem své autisty radovat se ze života a objevovat ty správné hodnoty v životě....
Naučila jsem se děkovat za autismus svých dětí, naučila jsem se pochopit spoustu lidí (nejen) ve svém okolí, a ani nemusí mít poruchu autistického spektra. Vedlo mne to k jinému náhledu na život, na lidi, na jejich povahy a zvláštnosti.
Naučila jsem se vážit si každé minutky, kdy nikdo neječí, nebrečí, kdy děti nejdou do afektu a kdy spolupracují.
Naučila jsem se vážit si KOMUNIKACE, života a být tu pro druhé.
Napsalo mi spoustu lidiček s různými (nejen) duševními onemocněními, dospívající se sebepoškozováním, matky autistů, babičky vnoučat s autismem ap... seznámila jsem se s mnoha zajímavými lidmi a jsem za to moc ráda.

Jsem vděčná, že se mé děti s autismem učí zapojit do "normálního" života..
Jsem ráda, že se moje dcera smířila se svou diagnózou a že se jí konečně ulevilo, když zjistila, že za to ona nemůže.
Jsem ráda, že si na tu myšlenku po mnoha rozhovorech zvykla a přestává se za to stydět. Obdivuji ji, že dovedla nedávno (na táboře) nahlas říct, že má AS. Je úžasná.

Jsem ráda, že se moje děti naučily usmívat a navzdory autismu mají (snad) hezký život. Nežijeme život s mnoha zážitky, necestujeme do ciziny, nejezdíme k moři, nezveme si (často) návštěvy, (zatím) nezvládneme být dlouho na zahradě ani jít jako rodina na procházku nebo do kina, ale přesto žijeme život plný lásky, moudrosti a pochopení.

Jsem ráda, že mé děti jsou takové jaké jsou.
Každé je jiné, ale každé je něčím neobyčejné, úžasné, jedinečné, obdivuhodné... ale hlavně hodno lásky. Bezpodmínečné lásky.

Moje děti vědí, že je miluji a to vědomí je (nejen pro děti) to nejdůležitější na světě.
Jako dítě jsem ten pocit "být milována" často nezažila, a proto vím, jak moc na tom záleží.
Bez lásky je život velmi smutný.

Nezapomínejte říkat lidem ve vašem okolí, jak moc vám na nich záleží.
Nejen "říkat", dokazujte jim to i skutky...
Láska, kterou darujete druhým, se vám mnohonásobně vrátí.

Děkuji, že si čtete na mém blogu. Děkuji, že se vracíte k minulých článkům.
Děkuji, že na ulici nezavrhujete matky (i otce) ječících, kvílejících, vzteklých, agresívních dětí.... možná je jejich život mnohem těžší než to na první pohled vypadá.