Slovo

Včera jsem na internetu našla článek svojí kamarádky. Je v nemocnici skoro jako doma.
Její článek se mi moc líbil.
Když mě požádala o zveřejnění, ani minutu jsem neváhala.
Její článek mi připomněl můj loňský pobyt v nemocnici. Už je to rok, co jsem utekla hrobníkovi z lopaty a neustálé bolesti mi nadále znepříjemňují každý den..
Při čtení toho článku se mi vybavily vzpomínky, JAK jsem nevěděla, co se děje, co se mnou bude.. Nesnášela jsem, když přiběhl sanitář s kolečkovým křeslem a...rychle, rychle...sedejte, jedete na vyšetření...nevěděla jsem kam a proč...

KOMUNIKACE.
Na nedostatek komunikace umírá (dávno zemřelo) moje manželství. Marně se snažím prosit manžela, aby se mnou mluvil. Ani nezvedne zrak od notebooku nebo se znuděn a otráven otočí na druhou stranu.

Komunikace je jedna z nejdůležitějších věcí na světě.
Všechno se dá nějak řešit, když spolu lidé komunikují.
Prosím, nezapomínejte mluvit - se svými partnery, se svými dětmi, s přáteli, s lidmi na ulici, v obchodě, v nemocnici, kdekoliv....
Každé slovo je DAR. Važte slova, která vypustíte z úst... už NIKDY je nemůžete vzít zpátky.
Slova umí pohladit, utěšit, ale i hluboce zranit.

To mi připomíná: Mluvte prosím i s rodiči postižených dětí.
Handicap jejich dětí je často izoluje od společnosti.
Dítě s autismem tím více.

K nám už roky téměř NIKDO nechodí. A když náhodou, Jenda ječí jak utržený z řetězu a já kamarádku po hodině prosím, aby už jela domů, že ho pak nezklidním.... Před jednou kamarádkou Jenda zdrhá do ložnice a já ji mohu zvát jen tehdy, když je doma Šárka, aby ho v ložnici pohlídala.

Jedna kamarádka sem nechce chodit, protože se jí Eliška bojí a zavírá se před ní do pokojíčku.
Spousta dalších nechodí, nepíše, protože se bojí...
 Já vlastně ani nevím ČEHO - na jedné přednášce nám říkali, že se lidé bojí, že řeknou něco špatně, že se nějak dotknou dospělých nebo dětí, že nevědí, JAK reagovat  na autistické projevy dítěte, že nevědí, zda mluvit neutrálně nebo mluvit i o dětech, o autismu....
To je jedno, hlavně mluvte. :-)

Prosím, nebojte se....
Matky postižených dětí potřebují tyhle rozhovory, potřebují s někým mluvit. A klidně  i o autismu. Proč ne? Vždyť je to jejich denní chléb....nezbývá jim mnoho času na koníčky, na knihy, na výlety, na televizi, většinou jim autismus vyplňuje veškerý jejich čas. Vlastně málem (skoro) jediné téma k hovoru, které jim ještě zbývá....

To jsem odbočila.
Zdeni, promiň, že za TEBOU nemohu častěji, ale je to tak daleko....
A teď ten samotný článek:

Ležím už 4 týdny v nemocnici a přišla jsem na to, jak důležité je SLOVO.
Tedy přišla jsem na to už dýl, jsem totiž "špitální" člověk. Ležím si tu na pokoji a přemýšlím. V nemocnici se potkáte s ruznými lidmi a každý má jinou povahu. Nikdo není rád v nemocnici, teda nikdo normální. A většina z nás má z nemocnice strach.
A právě milé slovo dokáže potěšit, uklidnit a rozradostnit. Zavřou Vás tu na pokoj a nechají Vás čekat. Čekat na to, co s Vámi bude. A Vy se topíte v myšlenkách. Dnešní zdravotnictví už je sice na komunikaci s pacientem lepší, ale stále je dost co zlepšovat.
Většina lidí chce vědět, co se s nimi bude dít. Na jaké vyšetření půjdou, prostě co s nimi budou v nemocnici dělat. A bohužel to tak dost často není. A člověk se trápí a bojí. A ne každý je jako já, že si o informace říká a když mu nejsou dostatečně podány, udělá rozruch. Taky ne každý rozumí těm jejich lékařským výrazům, které si u vizity mezi sebou špitají. Nejsem výzvědná služba, ale většinou poslouchám i co si povídají o ostatních, abych jim to pak mohla přetlumočit do té naší normální řeči, když už oni to neudělají. Jenže já nejsem všude že? 

Ovšem nechci schazovat všechny lékaře!! Najdou se i vyjímky. A právě takovou super vyjímku znám. Nebudu toho lékaře jmenovat. ALe jeho SLOVO mě dnes tak mile pohladilo po duši. Ví že nespím a shodou okolností jsem zrovna na pokoji sama. Bylo 22hod. a on přišel (ne poprvé) a sedl si ke mě a mluvili jsme. Za ty 4 týdny se můj zdravotní stav nikam neposunul, ba se i částečně zhoršil. A přiznám se, moje psychika je dosti narušena. A on si příjde a promluví si se mnou jako člověk s člověkem. Byl tu u mě hodinu a půl a po rozhovoru s ním mám zase sílu bojovat. Ne že bych jí neměla. Měla,  hlavně díky rodině a přátelům. Ale teď mám sílu bojovat dál i s doktory, ne jen sama se sebou.
Zažila jsem spousty doktorů, kteří se sice snažili, ale vždy se chovali nadřazeně a člověk z toho měl pocit neupřímnosti a tudíž mu to nic nepřineslo. 

Také jsem zažila nespočet spolupacientů, kteří kvůli neinformovanosti, nadřazenosti, neupřímnosti a celkově kvůli špatnému přístupu vůči nim byli v naprosté depresi, kdy zažívali pocit bezmoci, zklamání a strachu a potom se samozřejmě hůře zotavovali, protože je známo, že když je člověk v psychické pohodě, lépe se léčí.

A přitom stačí tak málo aby se tak necítili. Stačí být prostě upřímný a čestný. Prostě být člověkem a mluvit,mluvit a mluvit.
Pokud s pacientem mluvíte, je klidný. A je známo že klid (a to hlavně v duši) léčí!!!! A právě proto je důležité slovo. 
Nedokáže vyléčit, ale v některých případech pomáhá žít!!!